Po necelých sedmi měsících od posledního vystoupení v Lucerna Music Baru se kapela Hurts vrátila do Prahy, aby v pátek 8. listopadu odehrála svůj pátý tuzemský koncert. Spolu s doprovodnou kapelou dokázali Theo Hutchcraft a Adam Anderson opětovně uvést své věrné fanoušky do extatického stavu. S tuctem bílých růží, dramatickým vyzněním skladeb a novým, energičtějším vystupováním.
Hurts. | Zdroj: D Smack U Promotion
Jako support zahrála česká kapela LUNO. Psychedelický projekt s prvky rocku v čele se zpěvačkou Emou Brabcovou se však toho večera dočkal spíše ambivalentního přijetí. Navzdory hlasitému potlesku v pauzách mezi jednotlivými písněmi se na tvářích mnoha fanoušků v prvních řadách rýsoval znuděný výraz.
Na vině bylo i špatné nazvučení, jehož vlivem občasné zvukové odchylky způsobily prudké narušení kontinuity písní, a vokální složka hypnotizujícího hlasu zpěvačky se tak trochu ztrácela v pozadí mohutných bas. Nicméně fanoušci čekali na Hurts a na táhlejší psychopopové skladby zřejmě neměli všichni tu správnou náladu.
Prostředí zastaralé arény Incheba záhadným způsobem postrádá půvabu industriálního rázu, kterým okouzluje třeba ostravský komplex Dolních Vítkovic. Koncertní hala navíc i přes kilometrovou frontu před vstupem do budovy zůstala nenaplněná, stále by se sem bývalo vešlo pár dalších lidí. Avšak ve chvíli, kdy Hurts spustili se svou úvodní skladbou Mercy z druhého alba Exile, se na nepatřičnou atmosféru místa zapomnělo a začala tak téměř dvouhodinová symbióza kapely s publikem, při níž adorující dav neustále vybuchoval nadšením s odpovídajícím hlasitým uznáním.
Přesvědčivý muzikant a herec v jednom
Exile se honosí několika tvrdšími a ráznějšími skladbami, které se navzájem doplňují s jemnějšími baladami. Syntézou obou alb dospěli k Hurts k impozantnějším koncertům, k čemuž přispívá i to, že zpěvák Theo Hutchcraft je pohybově dynamičtější (což platí i o upozaděném Adamovi sedícím za minimalistickým klavírem) a víc komunikuje s publikem. Zazněly například poslední hitovky Miracle, Blind a Somebody to Die For, které Hurts proložili novějšími verzemi písní Stay nebo Unspoken, přičemž fanoušci byli schopni polovinu skladeb s dojetím odzpívat sami. Podařená lightshow už byla jenom třešničkou na dortu.
Hutchcraft si samozřejmě neodpustil rozhazování bílých růží. Rozšířil také svůj repertoár dramatických gest, kterými v konkrétních pasážích naznačuje, že na celé planetě není většího nešťastníka než jeho. Umí to ale s grácií a fanoušci to tak očividně mají rádi. A přestože chvílemi opravdu přehání, kouzlo jeho osobnosti a charismatické povytahování obočí vás (alespoň jako ženu) ujistí o jeho duchapřítomnosti a prožívání emocí, které samy dobře znáte. A jak se tak člověk rozhlížel po mužském zastoupení fanoušků, cítili to zřejmě úplně stejně.
Hodnocení: 85 %
