Jeden z nejočekávanějších koncertů letošního léta je za námi. S největší pravděpodobností ale nikoho, kdo měl tu možnost System of a Down v rámci festivalu Aerodrome zažít na vlastní kůži, nenapadne použít slůvko konečně. Závěr si totiž ten večer na holešovickém výstavišti nepřál skutečně nikdo.
System of a Down v Praze předvedli nezapomenutelnou, ale poměrně krátkou show. Zdroj: VIS-A-VIS Production
Když v roce 2006 přišlo ohlášení rozpadu (chcete-li pauzy) SOAD, skleslost a zklamání fanoušků byly skutečně nemalé. V jejich reunion doufal jen málokdo, a to i navzdory skutečnosti, že hlasů, které po znovuobnovení kapely denně volaly, byly leckdy i stovky.
Není se čemu divit – narazit na kapelu, která si i navzdory potřebě experimentovat dokázala vymodelovat zcela jedinečný a zároveň i lehce zapamatovatelný ksicht, se nepoštěstí každý den. Hutný mix rocku, metalu a crossoveru, doplněný o kazatelský hlas frontmana Serje Tankiana, se tak zcela pochopitelně stal pro mnohé klenotem, který muzikantský um v kombinaci se zubem času vybrousily k ryzí dokonalosti.
Bez pompézností, ztřeštěností…
Byla to slůvka „perfektní“ „výborný“ či „dokonalý“, kterými dav během tlačenice z festivalového areálu nejčastěji čerstvě absolvovaný koncert hodnotil. Tytam byly najednou zážitky z metalcoreových Killswitch Engage nebo celtic-punkových Flogging Molly, středobodem vesmíru byli v ten moment pouze a jedině SOAD.
Ti svoji show zahájili bez zbytečných okázalostí, kterými by chtěli vyvolat dojem grandióznosti, a sázeli publiku jeden song za druhým, počínaje tklivou Aerials. V tu ránu bylo nad slunce jasné, že posluchači nejsou jen tak ledajací přihlížející, ale skuteční srdcaři, pro které jsou System of a Down modlou; texty písní zněly z davu jednotnými chorály, při nichž běhal po zádech mráz.
Pokud někdo v poslední době znovuzrozenou arménsko-americkou čtveřici pečlivě sledoval, mohl si všimnout, že vztahy v kapele nejsou zrovna idylické. Což se právě na výstavišti projevovalo určitou odměřeností a chladem, s jakými k publiku promlouvala. To však bylo očividně natolik uneseno nenadálými proměnami, jaké se svým hlasem Serj Tankian dokáže, že si tohoto jevu povšiml (nebo jej byl schopen akceptovat) jen málokdo.
Právě se SOAD je charismatický zpěvák úplně jiný, než když hrabe na svém vlastním písečku. Jeho hlas se v o poznání tvrdším hudebním doprovodu pochopitelně trochu ztrácí, zato energie, která z něj vyzařuje, je daleko silnější.
Reakce fanoušků ostatně mluvily samy za sebe – ať už během bouřlivé pecky BYOB z desky Mezmerize, kdy si se vší představitelnou zběsilostí užívali tanečního grooveu v refrénu, či při hutné a přímočaré písni Needles, kterou kytarista Daron Malakian přihlížející rozesmál, když ji uvedl refrénovým veršem „Pull the tapeworm out of your ass“. Na jakékoliv další šaškárny, na než je Malakian specialista, se však čekalo marně.
… a bez přídavku
Silný začátek a střed poněkud kazilo finále, které přišlo dřív, než by byl leckdo schopen předvídat. Atmosféra přitom byla na tom správném stupni a slibovala (pokud to bylo v daný moment vůbec možné) ještě vřelejší a bouřlivější reakce.
SOAD si však závěrečnou Sugar odbili s křečovitostí a s očividnou touhou mít vše co nejrychleji za sebou a namísto přídavku se poplácali po ramenou s bedňáky, načež se odebrali do zákulisí. O zapamatování hodný a zároveň úsměvný ending se tak starali jedinci, kteří si při vykonávání potřeb na mobilních toaletách a v jejich okolí prozpěvovali refrén skladby Chop Suey! Ani tato kuriozita však jiskru zklamání z nenadále utnutého koncertu neuhasila.
Hodnocení: 80%
