7 fotek 
Premiéra inscenace Smíchoff/on v režii Natálie Deákové proběhla nad očekávání. Diváci nadšení, ovace bouřlivé, několik odzpívaných přídavků… to je nová hra věnovaná 130 letům výročí působení Švandova divadla na pražské divadelní scéně.
Kabaretiér Tomáš Pavelka vás provede historií Švandovo divadla Foto: Irena Vodáková, Švandovo divadlo
Třetí nejstarší pražské divadlo (starší jsou už jen Stavovské a Národní divadlo) nadělilo nejen sobě, ale i nám divákům, ke svému 130letému výročí od založení, dárek v podobě nové inscenace mapující vývoj divadla.
Tisíc podob Švandova divadla
Kdo neví, neuvěří, kolika žánrovými změnami divadlo prošlo (od repertoárového divadla, přes operety, až po expresionismus a frašku). A co takové změny pouhého názvu divadla? Na počátku bylo Švandovo divadlo na Smíchově, poté však bylo několikrát přejmenováno a neslo názvy jako Intimní divadlo, Lyrické divadlo, Realistické divadlo, Divadlo umění, nebo docela nedávný Labyrint. Po rozsáhlé rekontrukci bylo v roce 2002 slavnostně znovu otevřeno pod původním názvem Švandovo divadlo na Smíchově, které nese dodnes.
Nové herecké hvězdy Švanďáku
Zajímavostí je, že ve hře účinkuje téměř celý soubor herců a hereček Švandova divadla, mezi nimiž se představí i mladé a perspektivní nové herecké posily, jako Martina Krátká, Patrik Děrgel, nebo Marek Pospíchal.
„Herci jsou jako děti… Ale zlí!“ – Kabaretiér
Režie se zhostila na výbornou mladá režisérka Natália Deáková, absolventka oboru Činoherní režie na DAMU, která Smíchoff/on zasadila do 130 let trvající kabaretní show.
„Během zkoušení jsem narazila na téma, které se mě dotklo až osobně – a to herec versus režim, resp. rozpor mezi hercovou rolí na jevišti, v osobním životě a ve společnosti.
Téma odvahy pohodlnosti, připosranosti, či spíše laxnosti, rezignovanosti a útěku do divadelní iluze. Tato témata jsou ale v pozadí, protože v divadle se vždy řešily a dodnes řeší zcela prozaické záležitosti… co hraju, jak je ta role velká, budou na to chodit lidi…“ popisuje svou práci na inscenaci režisérka Natália Deáková.
Režie je pojata velice realistickým pohledem do světa herců – hroutící se herečky, závistiví udavači, sebevražedné sklony i hvězdné manýry osočující všechny a všechno okolo. Zajímavý prvek, na divadle v minulosti již několikrát použitý (např. v Žebrácké opeře v Národním divadle režiséra Ivana Rajmonta), tvoří mikrofony zavěšené v různých částech scény, které si herci předávají podle textu, tance, zpěvu, zkrátka podle potřeb scénáře.
Tajemná, minimalistická scéna
Scéna je poměrně minimalisticky řešená, jen občas doplněná o řadu stolů, židlí, o schodiště, či šatnové stolky. Působí uspořádaně, není kýčovitě načančaná a naopak dává vyniknout působivým výkonům herců.
Co však musím vytknout, je její prostorové řešení. Herci se pohybují převážně uprostřed scény nebo v její zadní části, na kterou především z levé části hlediště není vůbec vidět. Scéna tak sice působí tajemně a určitě splňuje záměr dostat do popředí konkrétní situaci a zbylé herce nechat „upozaděné“, ale přesto na scéně. Bohužel se pak stane, že v případě změny situace na scéně a prostřídání herců, vám tak ujde začátek jejich výstupu.
Holt, na Smíchově je veselo - tančí se, zpívá se, ale hlavně - hraje se!
Často prokládají celé představení zhudebněné texty. Melodie jsou jímavé, až francouzsky ležérní, úderností připomínají kabaretní písně Staré Prahy – pro inscenaci je zkomponoval Marko Ivanović, texty k písním pak napsal umělecký šéf Dodo Gombár. Je v nich ukryto i spoustu ze scén vyplývajících závěrů. Kvůli nevyváženosti zvuku a živé kapely je textům ale většinou těžké rozumět. Divák je tak ochuzen o zajímavé detaily, které jsou v písních rozebírané a vysvětlované.
Nepřehlédněte: Historie divadla v souvislostech
Text napsala dramaturgyně divadla Lucie Kolouchová na základě historických materiálů a výpovědí. Pracuje v něm s nadsázkou, mnohovýznamovostí, stejně jako je tomu v převážné většině ostatních her repertoáru Švandova divadla (např. Gottland v režii Petra Štindla). Sází na to, že divák má jakési základní všeobecné znalosti a s těmi dále pracuje, pohrává si s nimi ve slovních hříčkách a rozvíjí je. Pro některé diváky se tak hra může zdát náročnější, jelikož od začátku až do konce neví, která bije, a tápou.
Kabaretiér: „Omluvte malé zpoždění. To víte, herečky, chtějí být krásné. Není jim už dvacet, tak to chvíli trvá.“
I v této hře můžeme zaznamenat aktuální trend kouření na jevišti. Zatímco se prosazují čím dál přísnější zákazy kouření na veřejných prostranstvích a v restauracích, vniknul tento nešvar do divadel, snad pro snahu přiblížit se víc každodenní realitě života diváka. Stejně časté je i používání vulgarismů, kterých dle mého názoru také nemuselo být tolik.
Univerzální Ředitel divadla Marek Pospíchal s Miroslavem Hruškou a Kristýnou Frejovou
Protiklad toho tvoří s podobným efektem použití jevištního kouře (umělé mlhy, chcete-li). Pro většinu diváků se jedná o prvek znepříjemňující posezení v divadle – pro svůj typický zápach, někdy až nepropustnou hustotu dýmu a charakteristické vlastnosti, kdy se v hledišti drží nejdéle – podívanou divákům spíše otráví, než ozvláštní.
Kabaretiér: „Víte, proč herci a herečky Švanďáku nehrají ve Star Treku? Protože budoucnost s nimi nepočítá.“
Do představení vás uvede a po celou dobu bude doprovázet Kabaretiér, Tomáš Pavelka, který se snad pro tuhle roli narodil. Rychlá a pohotová mluva mu není cizí, do toho zvládne bravurně stepovat a není pro něj problém své texty i zazpívat. Zdatně mu sekunduje inspicientka Marie (Apolena Veldová). Zatímco Kabaretiér vás uvádí do vnějších historických souvislostí, ta to vše pozoruje přímo zevnitř, z centra dění, a nebrání se to popsat stylem zainteresované klepny.
Odvrženou do role „komické staré“ herečky Komindy skvěle zahrála Zuzana Onufráková (stálá členka souboru Švandova divadla, znát ji však můžete i z filmového plátna, například František je děvkař, nebo ze seriálů Taková normální rodinka, nebo Kriminálka Anděl). Má přirozený projev, a žánrově na ní role komické herečky perfektně sedí. Možná proto hraje v inscenacích Švandova divadla převážně tento druh rolí.
Zhrzená herečka Kominda: „I ten stolek v šatně mám rozvrzanej. I ty punčochy jsem dostala děravý!“
Archetyp Naivky ztvárnila herečka Martina Krátká. Ta své roli dostála jak co do hereckého projevu, tak do vzhledu. Svým až skoro éterickým zjevem a pohledem vystrašené laně mi připomíná křehkost a půvab Jany Brejchové.
Zhruba pětiminutový monolog, během něhož cituje autentický dopis mladičké herečky 50. let Jany Rybářové, adresovaný tehdejšímu řediteli divadla, po němž spáchá sebevraždu, byl nejemotivnějším zážitkem, který jsem během představení zažila. Publikum na celých pět minut ztichlo a lidé se ani nepohnuli, aby nenarušili napnutou atmosféru.
Čtěte také: Inscenace Gottland není jen o Gottovi
Hlavy všech herců jsou nazdobeny roztodivnými parukami těch nejfantastičtějších střihů, barev a délek, přesně podle tehdejšího soudobého módního diktátu. Kdo nemá paruku, má alespoň příčesek. Projev herců to tak staví leckdy až do dramatu hraničícího s groteskou.
Smíchoff/on: „Podobnost s reálnými postavami není zcela náhodná“.
Zajímavé by bylo, kdyby se z této inscenace stalo tradiční představení Švandova divadla, a každý rok se doplňovalo o nové zvraty v jeho působení na pražské divadelní scéně. Pak už by se hra dala zařadit žánrově na hranici dramatu a dokumentu.
Pokud jste čekali nějaký závěr na závěr, úmyslně se mu vyhnu. Vězte, že ani samotná inscenace žádný závěr nemá, z toho důvodu jej nenaleznete ani u této recenze. Vždyť historie tohoto divadla žádný konec nemá, ta se stále píše.
Smíchoff/on
Švandovo divadlo na Smíchově
Autor: Lucie Kolouchová, Dodo Gombár
Režie: Natália Deáková
Hrají: Tomáš Pavelka, Marek Pospíchal, Apolena Veldová, Martina Krátká, Kristýna Frejová, Zuzana Onufráková, Petra Hřebíčková, Patrik Děrgel, Jaroslav Šmíd, Filip Čapka, Miroslav Hruška, Robert Jašków
Hodnocení: 5*
