2 fotky 
To, že vrchol letošního ročníku Colours of Ostrava přijde již první den, bylo pro mnohé hudební nadšence jasné už dopředu. Při vyslovení několika málo písmenek, které složí mystický název Sigur Rós, se vyznavačům ledového severu podlamují kolena. A podlamovala se i na čtvrtečním hudebním infernu na hlavní stagi.
Sigur Rós odbarvili Colours of Ostrava. Foto: Tereza Menclová, TOPZINE.cz
Trojice islandských hudebních mágů, doplněná o početnou doprovodnou kapelu, nechala až po okraj naplněné prostranství před největším pódiem pěkně podusit. Vytleskávalo se, ale nikdo nepřicházel. Až ve čtvrtém kole se na potemnělé dějiště následujících minut přihrnuli na první pohled skromní, ale přesto nekonečně slavní hudebníci.
Naladění se na severskou vlnu chvíli trvalo, splynutí rytmů kopáků se srdečními pulzy bylo po první poklidnější skladbě z nového alba Kveikur dokonáno. O pár sekund později následoval až metalově řízný Brennisteinn. Za epileptické světelné show Sigur Rós přenesli posluchače do severských hudebních krajů, kde led nestudí a oheň vás jen příjemně zahřeje.
Když už to začínalo vypadat, že prostor dostane výhradně nové album, přišel čas na návrat do zlatých časů. První tóny a všem dobře známá videoprojekce odpálily až na hranici snesitelnosti gradovanou Glósóli ze čtvrtého alba Takk. Jónsiho smyčcové drásání kytary v předklonu, zavrávorání, mikrofon balancující na hraně – Tak(k) končil jeden z vrcholů ostravského řádění islandských bardů.
Pouť napříč alby pokračovala zabroušením na lodě zvedající Valtari. První tóny Varúð byly zastřené a co že se to vlastně hraje, poznalo jen pár vyvolených. Pak už přišel všem dobře známý mix poklidného androgynního vokálu v závěru smetený hradbou kytar a agresivních bicích. A pak, pak Hoppípolla! Optimistické juchání, klid a Með blóðnasir. Jónsi udělá dva kroky vpřed a burcuje přihlížející ke zpěvu. Uhranuté obecenstvo však zvedá ruce nad hlavu a tleská. Vadilo to? Proč by mělo.
Od Sigur Rós však byl tenhle sedmiminutový výlet do děkovacího alba jen klamání tělem. V závěsu totiž vypálili to nejujetější, co z jejich produkce vzešlo – znepokojující Kveikur, který dal název i jejich poslednímu albu. Kakofonie, ze které vzešla hypnotická melodie živená laserovou show jako z jiného světa. Mnozí z ní však příliš neviděli. Když se totiž hraje nebesky dokonalá hudba, lidé mají tendenci zavírat oči.
Bez přídavku, který nechyběl
S posledními tóny přišlo uklidnění… a Festival! Všichni odešli a na pódiu zůstal jen Jónsi a jeden ze členů kapely. Vokálové cvičení zakončené duši trhajícím falzetem přetnul až návrat zbytku islandského osazenstva a hopsavý nástup basové linky. A pak to všechno zase blikalo, křičelo a fascinovalo.
Nejlepší vystoupení Ostrava zažila hned první den festivalu. Foto: Rastislav Bača, TOPZINE.cz
Kdo už nějaký koncert Sigur Rós absolvoval, věděl, že konec je blízko. Potvrdily to první tóny Popplagið. Kdo až dosud odolával, definitivně podlehl. Gradace. V momentě, kdy by jiní skladbu zlomili do vyvrcholení, se šlo ještě mnohem dál. A pak ještě dál a dál. A pak světla zhasla a byl konec. „Díky, že jste přišli,“ uzavřel snovou hodinku Jónsi. Nic platný nebyl ani bouřlivý potlesk. Kapela se ještě jednou na pódium vrátila. Místo nástrojů však byli vyzbrojeni jen úsměvy a potleskem pro své obecenstvo.
Snad se k nám jednou vrátí. A i kdyby ne, ti skuteční fanoušci si je stejně najdou. U našich sousedů nebo přímo tam, odkud vzešli – na čarokrásném Islandu. A pro technokraty – zvuk byl dobrý, světla taky a tak podobně.
Hodnocení: 100 %
Foto: Tereza Menclová, Rastislav Bača
