3 fotky 
Ve Švandově divadle se režisér Dodo Gombár nechal inspirovat Proměnou Franze Kafky. Vytvořil originální jevištní útvar, který je ovšem tolik bohatý na symboly, že se zdráhá výkladu ještě víc než samotná povídka. Gombárova Proměna je však přinejmenším působivá a plná obdivuhodných hereckých výkonů.
Řehoř Samsa (Marek Pospíchal) s matkou (Kristýna Frejová) zatím ještě před zásahem proměny. Zdroj: Alena Hrbková, Švandovo divadlo
„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz.“ Takhle začíná povídka Franze Kafky.
Proměnu ve Švandově divadle zahajují také nepokojné sny. Všechny postavy (až na prokuristu Davida Punčocháře) vyprávějí o svých nočních můrách při snídani nad miskou cereálií. Také jim se zdálo, že se proměnily v odporný hmyz. Jen Řehořův (Marek Pospíchal) sen však pokračuje i po probuzení.
Inscenace hojně pracuje s motivem proměny. Nejvýraznější je proměna prostoru. Diváci sedí na jevišti a počátek děje se odehrává na úzkém pruhu mezi první řadou a zataženou požární oponou.
Po chvíli dochází k další proměně. Opona vyjíždí nahoru a děj se přesouvá do prázdného hlediště, ve kterém je navíc jen plošina představující Řehořův pokoj.
Řehoř Samsa je jako vyhnanec na plošině.
Hraní mezi modrými sedačkami je vizuálně velmi působivé. Tvůrci využily snad všechny možnosti, které jim toto netradiční místo poskytuje. Herci tedy přelézají sedačky, schovávají se za ně a pracují se vzdáleností a blízkostí rozsazení. Nájemníci Tomáš Pavelka a Patrik Děrgel se zase pohybují na balkóně a po žebříku z něj slézají do hlediště.
Proměňují se i kostýmy. Herci se po vytažení opony v přímém přenosu převlékají z okrových kostýmů do modrých. Jen Řehoř svůj modrý kostým nedostává. Zůstává pouze v plence. Dokonce přichází i o paruku.
Na Řehořově proměně nutno vyzdvihnout, jak Marek Pospíchal bravurně ztvárňuje brouka po fyzické stránce. Škubavé pohyby, křeče, napětí – a navíc na plošině, všem na očích, tudíž bez možnosti si na chvíli vydechnout.
Kromě Řehoře projde větší proměnou i služka Samsových (Andrea Buršová nebo Erika Stárková), ze které se stane posluhovačka. Změní kostým do třetice. Povaha nymfomanky, kterou jí tvůrci kdoví proč přidělili, jí však zůstává a dokonce je ještě extrémnější, je-li to vůbec možné.
I rekvizity podléhají metamorfóze. Ze snídaňových misek se stávají židovské čepičky.
Dalším motivem inscenace je křesťanství. Řehoř nápadně připomíná Ježíše Krista – blonďatou dlouhovlasou parukou, plenou jakožto bederní rouškou. Závěr inscenace dokazuje, že tato podobnost není jen výplodem naší představivosti – Řehoř dostává svůj kříž.
Kromě Ježíše vložili tvůrci do postavy Řehoře i něco z Kafky samotného. V inscenaci je zakomponován slavný Dopis otci, jehož pisatelem je v příběhu právě Řehoř.
Přesto zde však Řehoř Samsa vystupuje spíše na pozadí. V popředí je jeho rodina. Rodina bezcharakterní a zvrácená. Nejvíc protivná je asi Řehořova sestra Markéta (Martina Krátká), která jen málokdy svou repliku nezaječí.
Martina Krátká coby uječený spratek a tatínkův mazánek.
Gombárova Proměna poukazuje na to, že nejenom vztahy mezi Řehořem a zbytkem rodiny jsou pokroucené (což zajímavě symbolizuje červená guma, do které se Řehoř zaplétá a jejíž konce drží členové rodiny). Cítíme, že je mnohé v nepořádku i mezi ostatními postavami. Dcera, která si plácne s otcem, ale matčinu nastavenou ruku ignoruje, matka (Kristýna Frejová) osočovaná rodinou z trapnosti, otec (Petr Vaněk) mající poměr se služkou.
Na jevišti (vlastně tedy v hledišti) se dějí zvěrstva. Všude je násilí a řev, kdekdo roztahuje nohy. Homosexuální nájemníci, kteří si okázale projevují svou lásku, jsou celkem sympatičtí. To však jen do té doby, než se také zapojí do děje, kdy projeví svou povrchnost a vysmějí se všemu, dokonce i samotné hře. Jedinou nezvrácenou osobou je Řehoř, tedy pokud zrovna neznásilňuje vlastní matku.
Mezi touto Sodomou Gomorou se objevuje řada symbolů. Například přes tucet černých deštníků rozmístěných po hledišti, které Řehoř v obrovském chvatu rozevírá.
Nevím, co ostatní diváci, ale já jsem mnohé symboly rozšifrovat nestihla a nedokázala jsem ani vysledovat příčiny chování postav či záměry autorů – co kupříkladu chtěli sdělit incestními scénami?
Možná však autoři měli za cíl navodit atmosféru snu, ve kterém se ozývá podvědomí neřízené zákonitostmi a zcela přirozeně plné sexu. Nebo snad chtěli diváka veškerou tou expresivitou a násilnostmi vyburcovat k tomu, aby toužil na postavy zakřičet: „Přestaňte!“ Nebo snad obojí dohromady. V takovém případě byli tvůrci úspěšní.
Ať už je záměr jakýkoliv, nutno napsat, že herci odvádějí obdivuhodnou práci. Hodinu a čtyřicet minut bez přestávky podávají skvělé fyzicky, hlasově i psychicky náročné výkony. A ani na vteřinku nepovolují. Navíc mezi nimi panuje výborná spolupráce – žádný z herců nevyčuhuje, žádný nezaostává.
Ačkoliv divák (nebo alespoň divák jako já) občas nedokáže pojmenovat, co všechno vlastně Gombárova Proměna znamená, je cítit, že soubor Švandova divadla to ví moc dobře. A tento fakt stačí k tomu, aby se i na diváka cosi přeneslo.
Proměna, Švandovo divadlo, režie: Dodo Gombár, dramaturgie: Lucie Kolouchová, scéna: Petr Masopust a Dodo Gombár, kostýmy: Lenka Odvárková, hrají: Marek Pospíchal, Petr Vaněk, Kristýna Frejová, Martina Krátká, Andrea Buršová/Erika Stárková, David Punčochář, Tomáš Pavelka, Patrik Děrgel
