RECENZE: Prach. Slovenské Štúdio L+S přijelo se sociální tragikomedií

Právě probíhající festival slovenského divadla na scéně pražského Divadla Bez zábradlí nabídl divákům břitkou komedii Prach, která pojednává o relativitě štěstí a bohatství v nižší střední společenské vrstvě.

„Vyhráli jsme pět set dvacet tisíc euro!“ „Co to povídáš? A kolik je to korun?“ Zdroj: Ctibor Bachratý, Štúdio L+S

Je poměrně častým jevem, že česká divadla jezdí hostovat do slovenských divadel. Daleko méně se ale můžeme my Češi setkat se slovenským divadlem. Když pomineme některé divadelní festivaly, Festival slovenského divadla v Divadle Bez zábradlí je vzácnou podívanou.

Nebýt takového festivalu, neměli bychom možnost vidět a porovnávat, jak se dělá divadlo na Slovensku, jaké hry Slováci preferují a jak je pojímají. Nevyužít toho, že jazyková bariéra mezi námi a Slováky je téměř zanedbatelná, by byla škoda.

Nepřehlédněte: Indickou bankau navštívila Morávková s bičem

Hra Prach z pera Györgya Spiróa by se dala nazvat hořkou komedií o sociálně znevýhodněných občanech na Slovensku. Jak už minimalistická scéna napovídá, nebude se děj odehrávat v krásných domech a zahradách, nýbrž na verandě polorozpadlého domu na periferii města.

Hra pouze o dvou hercích je uvedena situací, kdy manžel, dělník z továrny, přichází domů a oznamuje své ženě, že vyhrál obrovskou sumu peněz v loterii. První starosti přicházejí už v okamžiku, kdy manželé řeší, kam výherní tiket ukryjí do doby, než si půjdou vybrat výhru.

Zprvu bujaré veselí postupně přechází v závažnější konverzaci. První velkolepé plány, co všechno je možné si koupit za takový obnos, střídají obavy z toho, jak moc se jejich život změní, když už nebudou muset počítat každou korunu.

„A koupím si sukni. Tuhle mám už sedmnáct let. Koupím ti třeba šestnáct sukní.“

Ten, kdo víc pochybuje, než se raduje, je jednoznačně jeho žena. Obává se, že se stanou terčem ziskuchtivých příbuzných, děti že nebudou samostatné, dají se na drogy a nakonec své staré rodiče opustí. Bojí se lidské závisti a manipulace. Uvědomuje si, že peníze přináší hlavně starosti a že ona s nimi nebude umět žít, protože doposud měla jen starosti s dluhy a nemohla si koupit ani pěknou sukni.

Nemohli bychom si vybrat jen malou část?

Její manžel je optimističtější, věří v lepší budoucnost. Ve svých vzpomínkách apeluje na společnost a současnou kritickou situaci, kdy chudý člověk ve středním věku těžko hledá práci. Snadno se pak stane obětí podnikatelů, kterým podepíše nevýhodné smlouvy, nebo lichvářů, čímž naběhne do náruče exekutorům. Postupem času ale dává za pravdu své ženě, že vlastně neví, co si s nově nabytým majetkem počít.

Čtěte také: Metropolitní léto hereckých osobností přiblíží svět mužů a žen

Inscenace by se dala přeložit i do češtiny a měla by úspěch. Životní osudy, které potkaly hlavní postavy, prožívají i lidé v České republice. Je to však jistý naturel slovenských herců, který jim umožňuje takové situace zahrát uvěřitelným způsobem, navíc s humorem a nadhledem jim vlastním. Není náhodou, že herci pro své postavy převzali některé prvky chování z romské kultury, ale národnost v tomhle případě není určující.

„Pozvu všechny chlapy na pivo.“ „Blázníš, bude to nápadné, nikdy předtím jsi to neudělal.“

Herecký pár Attila Mokos a Szidi Tobias, známá hlavně jako šansoniérka, předvedli výbornou podívanou, nechyběl ironický tón, nadsázka a sarkasmus. Oba se skvěle doplňovali a zejména Szidi Tobias byla v roli hašteřivé, ale poctivé a srdečné ženské neopakovatelná. V jejich replikách nechyběly ani narážky na slovenské reálie, především na sociální politiku a vzdělání.

Režisér inscenace Juraj Nvota přivezl do Prahy povedenou komedii, která nevyzněla prvoplánově, pobavila a hlavně dala obecenstvu ochutnat špetku koření slovenského divadla, které je v ledasčem podobné tomu českému, ale osobité kouzlo v něm divák určitě najde.