RECENZE: Poupata. Film o českých lidičkách, kteří jsou v hajzlu

Podle posledních českých filmů by si člověk mohl myslet, že je naše malá vlast ideálním místem pro život, kde se roztomile naivní figurky snaží souložit a podvádět, jak hrdlo ráčí. Poupata na to jdou jinak, ukazují jen bídu a depresi.

Český divák se chce bavit. Tržby z kinosálů hovoří jasně. Proto jsou na nás neustále vrhána množství instantních teplých komerčních produktů. Ideálně s názvem kopírujícím schéma něco v něčem. Až si příčetný divák občas říká, jak hluboko jsme jako konzumenti pohyblivých obrázků klesli.

Tvář herce Vladimíra Javorského zná téměř každý. Proslavil se rolí vojína Kyslíka v seriálu Chlapci a chlapi a na televizní obrazovce se objevil také v kultovním seriálu Bylo nás pět. Z celovečerní tvorby ho známe  například z Černých baronů nebo adaptace románu Michala Viewegha Báječná léta pod psa, za kterou si vysloužil nominaci na Českého lva.

Depresivní vlaštovky snažící se o něco víc než jen hodinu a půl dlouhou řachandu jsou ve většině případů odsouzeny k neúspěchu, vzpomeňme si na perfektní Pusinky od debutující režisérky Karin Babinské. Hrdý prapor kvality tak nese snad jen filmografie Bohdana Slámy (Štěstí, Venkovský učitel), který si točí po svém a na zalíbení se publiku se neohlíží.

Jak se to do té lahve dostalo?, Zdroj: distributor filmu

Artové a autorské snímky se v poslední době rekrutují hlavně z nepříliš početné líhně celovečerně debutujících režisérů. Zářným příkladem je Osmdesát dopisů talentovaného Václava Kadrnky. A přesně do této tvůrčí kategorie patří také Poupata Zdeňka Jiráského. Zapomeňte na propagaci bezuzdného souložení, připravte se na nekončící příval melancholie, smutku a černočerné deprese.

Očima Pavlíny Nouzové: Nesympatičtí hrdinové, šeď továren a takové jiné Vánoce, na které nejsme ve filmech moc zvyklí. Někdo točí animované komedie o Santovi, v Česku ale vzniklo i chvílemi absurdně komické drama o předlužené rodině s těhotnou náctiletou na krku.

Poupata jsou technicky výborně zvládnutá a objektivně se jim nedá moc vytknout. Jenže diváka nelze zrovna potěšit filmem, kde jsou všechny postavy troubové, kteří neumí naložit se svým životem a hlavně si za své problémy můžou sami. Zvlášť, když ty ztroskotance uvidíte non stop.

Hodnocení: 3***

Jedna rodina v rozkladu. Otec chorobný gambler, matka akceptující svůj nepříliš optimistický osud, tak trochu jednodušší syn a dcera, která by od toho všeho nejraději utekla. V tomto bodě je divák nemilosrdně vržen do děje. A nutno podotknout, že lépe rozhodně nebude. Od bezútěšné situace, kterou si jistě zažil téměř každý, se propadáme po spirále depresivních tónů k závěrečnému vztyčenému prostředníčku směrem k současné české komerční tvorbě.

[youtube_660]http://www.youtube.com/watch?v=nGImnJNZUmY[/youtube_660]

Z Poupat je v každém směru cítit jasný záměr, kterého se celý tvůrčí tým urputně držel. Kompromisy neexistují. Žádné laciné zjemňování realistických situací. Rezignace na jakoukoli formu byť jen mírné stylizace dává prostor pro detailní vykreslení motivací jednotlivých postav. Ani na sekundu nesklouznou k laciné scenáristické konstrukci, a o to více pak nabízí možností pro ztotožnění se s divákem.

Hranaři se stydí

Ruku v ruce s nulovou stylizací jde také zasazení příběhu do reálných a notně pošmourných lokací. Namísto studiových naleštěných interiérů se hlavní charaktery promenádují po zdevastovaných, nebo alespoň značně zruinovaných prostorách. To vše dává Poupatům úžasný punc uvěřitelnosti.

Úsměv na tváři pak musí zákonitě vyvolat byť jen letmé porovnání Poupat se současným filmovým hitem Hranaři. Ti měli dle vyjádření tvůrců nastavovat nemilosrdné zrcadlo zkorumpovanému stavu českých podnikatelských a politických zbohatlíků. Z chvályhodného záměru ale zůstal jen laciný blábol, který prostě a jednoduše nemůže mít s realitou příliš společného. Poupata se naproti tomu nesnaží prvoplánově hodnotit, ale místy až dokumentárním vykreslením vztahů mezi jednotlivými hrdiny vyvolávají mnohem více úvah a myšlenek na straně diváka.

Nuda na nádraží

Právě zdánlivé dokumentárnosti je docíleno pečlivým výběrem herecké sestavy, ze které je známější snad jen bezchybný Vladimír Javorský v hlavní roli. Divák tak dopředu od postav neočekává předem známé zaškatulkování a může se soustředit jen na ně a ne na známou tvář hereckého protagonisty. S Pavlem Liškou by to, i přes jeho nezpochybnitelné herecké kvality, příliš nefungovalo.

Poupata vítězí

Tak trochu do protikladu k syrovému a starosvětskému prostředí jde decentní a přiměřené využití moderní digitální kamery. Nehraje si na výraznou výtvarnost a nesnaží se tlačit do popředí různými kamerovými vychytávkami. Neodvádí tak pozornost od toho hlavního, což je pro tvůrce příběh a hlavní charaktery.

Samozřejmě lze na Poupatech najít i nějaké ty vady. Dramaturgická nevyváženost snímek zejména kolem poloviny stopáže občas posílá do oblastí nudy. Jasná režisérská vize a hlavně její téměř bezchybná realizace ale dělají z Poupat jeden z nejlepších letošních snímků, který se může pyšnit nálepkou český film. A to není na celovečerní debut vůbec málo. Skutečným hranařem je tak Zdeněk Jiráský, a ne po penězích lačnící tvůrci stejnojmenného rádoby cool snímku.

Poupata

Drama
Česko, 2011, 94 min

Režie: Zdeněk Jiráský
Hrají: Vladimír Javorský, Malgorzata Pikus, Marika Šoposká, Josef Láska, Kateřina Jandáčková, Thi Minh Nguyen, Natálie Řehořová, Aneta Krejčíková, Dana Syslová, Jiří Maryško, Luboš Veselý, Miroslav Hanuš, Edgar Dutka, Vladimír Polívka, Otmar Brancuzský

Hodnocení: 4****