2 fotky 
George Clooney už dlouhou dobu nepatří pouze mezi herce, ale je i úspěšným režisérem a scenáristou. Nyní vyslal do kin očekávaný film o netradičních vojácích, kteří místo o život bojují o umění.
O Památkářích se dokonce mluvilo jako o filmu, který by mohl aspirovat na několik oscarových nominací. Jenže pak se snímek George Clooneyho (hlavní role, producent, spolupráce na scénáři, režie) dostal do kin a kritici utichli. Ukázalo se totiž, že šlo o skvělý námět a lákavý výběr herců, ale výsledek není zrovna na jedničku.
Jako dort pejska a kočičky
Není úplně jasné, kde se to všechno pokazilo. Zřejmě už v začátku při psaní scénáře, případně na konci ve střižně. Film totiž nedrží pohromadě, a i když je vyrobený z výborných ingrediencí, na plátně připomíná dort pejska a kočičky.
Už Aristoteles hlásal, že dílo má mít trojí jednotu – času, místa a děje. Sice to bylo několikrát vyvráceno (a úspěšně), ale právě v případě Památkářů stojí toto antické pravidlo za připomenutí. Ve filmu se totiž neustále mění místo a čas. Což by se dalo snést, kdyby divák dostal v daném úseku dostatek prostoru, aby pochopil motivaci postav a případně s nimi soucítil. Jenže ne. Hrdina někam přijede, pic, je mrtvý, střih – a v další scéně si jen tak povrchně zavzpomínáme, jaký to byl príma chlap.
George Clooney představil už pátý celovečerní režisérský počin. Zdroj: Cinemart
S tím souvisí i příliš vysoký počet hlavních postav. Tvůrci se chtějí každé z nich aspoň částečně věnovat, jenže vzhledem k tomu, že hrdinové operují na různých částech válkou postižené Evropy, divák mezi nimi pendluje a s žádnou nezůstane tak dlouho, aby si k ní vytvořil alespoň nějaké pouto.
Je umění víc než život člověka?
Nejen že chybí sympatie k těmto vojákům, ale stejně tak i pochopení pro jejich činy. Skupina tzv. Monuments Men se na konci druhé světové války rozhodla, že ochrání ty nejdůležitější památky před brutalitou bojů a chtivostí Adolfa Hitlera. Nabízí se tak lákavé téma – je umění víc než lidský život? Ve filmu tato otázka padne a je i zodpovězena, ale doslovně (rozumějte: je řečena, ale neukázána).
Pokud se snímek soustředí na nějaké téma, které rozebírá aspoň o něco hlouběji, je to připomenutí osob, bez nichž by svět nevypadal jako dnes, ale je na ně téměř zapomenuto. I zde ale nefunguje tak, jak by měl. Kvůli příliš velkému množství začnou tyto osobnosti působit jako anonymní masa, ze které vystoupí libovolný charakter jen ve chvíli, kdy připomíná karikaturu.
Právě že i na humor dojde. Uslzený patos se střídá s nucenými vtípky, až to vše nakonec připomíná pokus o nový Velký flám. Naznačuje to i hravá, ovšem v tomto případě vlezlá hudba Alexandra Desplata, která téměř neví, kdy skončit.
Účel tedy nebyl splněn. Pokud se na Památkáře díváme jako na hluboký film, jenž chtěl připomenout osudy lidí, kteří položili život za kulturu (mimochodem často Američany, kteří se obětovali pro evropskou kulturu), nefunguje.
Pokud ale odhlédneme od viditelné snahy tvůrců a zaměříme se spíš na Památkáře jakožto frašku, pak alespoň najdeme několik vydařených momentů. Například když Jean Dujardin pátrá v opuštěném domě, kdo po něm a Johnu Goodmanovi střílí, scéna je šikovně vystavěna i s vtipnou pointou. Navíc to všechno dobře vypadá díky povedené kameře a výběru míst. Občas ale ukazování hollywoodských hvězd a známých obrazů a soch nestačí.
Verdikt:
U Památkářů se bohužel nabízí otázka: co tím vším chtěli tvůrci sdělit? Na dvouhodinové stopáži nebyli schopni divákovi přinést propracovaný charakter a občas příliš okatě balancují mezi patetickými trubkami a podivnými fóry. Jak George Clooney očividně nechtěl plytký film, tak mu z té snahy jeden vznikl. Je lákavé dívat se kromě zmíněných herců na Matta Damona, Cate Blanchett nebo Billa Murrayho… Ale tak nějak se vkrádá myšlenka, že skuteční Monuments Men si zasloužili lepší film.
Hodnocení: 50 %
