Když má nějaký film v názvu sídlo amerického prezidenta, asi nepůjde o indie komedii, kde se dozvíme, jak je Asie plná milých lidí. Můžete se těšit na várku patosu, hrdinu ve výslužbě a trubky v pozadí.
Hned na začátek je třeba říct, že Pád Bílého domu skutečně není chytrý film. Neuvidíte tu uvěřitelné postavy ani genderově vyvážené role. Gerard Butler tu má prostě svaly, zabíjí lstivé Severokorejce a výběr národnosti padouchů je tu to první a poslední, co se alespoň trochu blíží realitě. Ale stejně měli tvůrci jenom štěstí.
Možná se Kim jenom zlobí
Jako by si totiž řekli, že podlí Rusové v páté Smrtonosné pasti už vypadají blbě (zvlášť, když okupují Černobyl), a tak se porozhlédli, kdo se k USA nechová úplně košer. Los tentokrát padl na Kimovu domovinu, a kdo ví, možná se teď jen mstí, protože viděl právě tenhle film, který ho urazil.
Sledujeme tu totiž skupinu několika desítek precizně vyškolených Severokorejců. Nebojí se jít do líté palby a třeba i obětovat svůj život a v boji jeden na jednoho lámou kosti jako větývky. Jejich plán je jasný – dostat prezidenta Spojených států a vymámit z něj a jeho spolupracovníků heslo k americkým raketám.
Záporákům se sice podaří neuvěřitelně rychle a efektně ovládnout Bílý dům, jenže ouha – dovnitř také pronikl bývalý prezidentův bodyguard se svaly, Gerard Butler. A jednoho po druhém zabíjí jako nic.
Kdo jiný zachrání americkou vlajku než Gerard Butler? Zdroj: Bontonfilm
Příběh Pádu Bílého domu ale i spousta jeho nápadů v sobě skrývají kouzlo brakových filmů, na které se divák, který běžně zbožňuje třeba Bergmana, s chutí podívá. Režisér Antoine Fuqua (Training Day, Král Artuš) tu totiž precizně pracuje s klišé amerických spektáklů. Skoro se až blíží nejpovedenějším oslavám USA od Rolanda Emmericha (Den nezávislosti).
To si vlajka nezasloužila
Máme tu záběr na americkou vlajku, kterou trhá na cáry těžký kulomet v rukách Severokorejců. Celou dobu posloucháme rytmické bubnování, do kterého občas pateticky zazní osamělá trubka. A už samotný hlavní hrdina – z prezidentova sboru byl nespravedlivě vyloučen a teď zemřou desítky lidí, ale on heroicky získá zpět svou čest.
Všechny tyto prvky pak v divákovi, který od Pádu Bílého domu neočekává sondu do duše severokorejského teroristy (což by mohlo být velice zajímavé!), vyvolávají upřímný smích. Všichni herci hrají zcela na vážno, ale přesto má film onen nadhled, který je u takového násilně proamerického díla potřeba.
Mluvit za to může už jen fakt, že prezident má ve svém bunkru tlačítko Zrušit, které je spojeno s vypálením všech amerických raket (včetně těch jaderných, samozřejmě). Roztomilou dávku komiky tomu přidávají i rozhovory s tvůrci, kde například Butler seriózně vypráví, jak se snažili, aby byl film zcela realistický a uvěřitelný.
To vše je příjemná zábava na jedno podívání. Akce střídá akci, popcorn v puse křoupe, tak co chtít víc? Problém ale je, že podobný snímek může být poměrně nebezpečný. Ne každý si totiž v kině uvědomuje, že sleduje lehkou propagandu, která je určena hlavně pro zasmání a vychutnání si krve a výbuchů. Mnoho diváků sebou může nechat manipulovat, a to je už u podobného filmu problém. Zvlášť, když takový méně znalý divák vyjde z kina, kde narazí na partu chlapců z východní Asie.
Ve prospěch snímku také příliš nehovoří ani fakt, že ne vše je na něm perfektní. V některých chvílích je parodická hudba, tak podobná všem americkým vlasteneckým filmům, až otravná. Pouhé chaotické střídání bubnů a trubek po půl hodině omrzí a ejhle, ona zbývá další hodina a půl. Stejně tak i některé záběry včetně pokusů o reálné projevy moderátorů v televizi mohly být natočeny lépe.
Verdikt Pavlíny Nouzové:
Na to všechno se musíte připravit, když jdete na Pád Bílého domu do kina. Neuvidíte nic závratně originálního, nedej bože inteligentního. Ale je to zábava, a především to i zábavou chce být. Režisér a jeho tým na dílo neměli nijak přehnané požadavky, a tak je potřeba, aby to tak brali i sami diváci.
Hodnocení: 60 %
Verdikt Oldřicha Mánerta:
Severokorejci vzali Bílý dům útokem. Uvěznili prezidenta, tudíž to po něm musel dočasně vzít jeho mluvčí. Tak to prostě v Americe chodí. Nebo jen musíte mít tvář Morgana Freemana, kdo ví. Naštěstí se poblíž nachází nařachaný hustodémon Gerard Butler, který si se stovkou ozbrojených Asiatů hravě poradí.
A ještě tam jde o zničení Ameriky pomocí nukleárních hlavic, otcovskou lásku, kamarádství a červená tlačítka s nápisem Zrušit odpálení jaderné bomby. Bergman by měl z tohoto kinematografického kousku jistě radost a za pravdu by mu jistě dala i sovětská ikona Tarkovskij.
Proč taky ve filmu hledat velká poselství a intelektuální hloubku, když ke štěstí stačí rozstřelené hlavy, patetické proslovy a vlající americké vlajky. První letní blockbuster přišel o pár měsíců dříve.
Hodnocení: 70 %
