RECENZE: Nymfomanka. 2. části chybí stejně jako hlavní hrdince vyvrcholení

Tam, kde Lars von Trier před několika dny skončil, tam zase začal. Do kin dorazil druhý díl Nymfomanky, od něhož se očekává vypointované zakončení a úchvatné finále. Jako by ale dánskému režisérovi došel dech.

Jen málo chybělo první Nymfomance k dokonalosti. Byl to snad už jen konec – snímek začal, ale vyzněl do prázdna, když si divák musel počkat na druhý díl. Chybělo tak vygradování do dusného závěru, což bylo na druhou stranu vykompenzováno tím, že člověk neseděl v kině pět hodin. Druhý díl byl tak příslibem, že vše bude zakončeno, téma uzavřeno a rozhovor mezi Joe (Charlotte Gainsbourg) a Seligmanem (Stellan Skarsgård) vypointován.

Jenže ouha. Larsi von Trierovi se tentokrát nepodařilo naplnit očekávání a jeho druhé Nymfomance chybí to, co Joe od začátku dílu marně hledá – vyvrcholení. Dramatická linka tentokrát notně zvolnila a vygradování, jakého jsme byli například svědky u Melancholie, chybí.

RECENZE: Nymfomanka. 1. část není ani tak o sexu jako o černém humoru

Důvodů může být několik. Samozřejmě může jít o sofistikovaný vtip namířený na diváka, kdy ho rozvláčnost filmu ubíjí stejně jako Joe hledání štěstí. Nebo jde o nepromyšlené rozdělení na kapitoly, přičemž tentokrát jich druhý díl obsahuje výrazně méně (ale literární narážky neubyly). Může jít ale jednoduše o uklouznutí samotného von Triera, který se hnal k cíli a nakonec mu závěr protekl mezi prsty. Chtěl od svého dvoudílného filmu velké finále, pointu, která divákovi zatají dech… Ale nakonec se vše rozbilo, ať už proto, že divák je celou dobu připraven na jiný typ zakončení, nebo je závěr lehce banální s velkou pomocí deus ex machina.

Série erotických plakátů byla chytrý marketingový tah. Zdroj: Aerofilms

Nad tím vším se ale těžko uvažuje, když si člověk uvědomí, s jakým režisérem má čest. Virtuóz se zvláštním smyslem pro humor, u něhož si nikdy nejste jisti, zda dotyčnou věc myslí smrtelně vážně, nebo do vás jen šťouchá jako do svého oblíbeného režiséra v Pěti překážkách. Director’s cut by mohl napovědět více, ale zatím není jisté, jestli vůbec spatří světlo světa.

Už z kinosestřihu je však leccos poznat. Například Trierovo neutuchající zalíbení v nejčernějším možném humoru, kdy využívá i svá stará díla. Jde třeba o odkaz na nedávného Antikrista, kde při scéně u okna a padajícího sněhu tuhla krev v žilách. Zde vás Trier naopak donutí se uchechtnout, aby vám okamžitě došlo, jak děsivé věci jste se zasmáli.

Marketingový tah dále pokračuje

Odkazů na starší filmy přibylo, humoru oproti prvnímu dílu naopak spíše ubylo (a navíc se přesunul do ještě cyničtějších vod). Sexuálních scén je více, ale stále jsou název filmu, trailery nebo lascivní plakáty pouhými vábničkami, za nimiž stojí poťouchlý Dán.

Nejen že mnoho postav prožívajících na plakátech orgasmus se ve filmu nevysvleče, ale občas se jejich působení na plátně dá změřit v řádech minut, ne-li přímo sekund. Ti, kteří si však urvali větší prostor, zvládají své role perfektně, a i když jim občas místo do očí koukáte jinam, vytváří téměř vždy nečernobílé charaktery. Marketingová hříčka se povedla hned na dvou úrovních (sex a známá jména táhnou, to se ví, ale proč se nepodívat i na kvalitní film?).

Co za tím vším je?

Poslední nejasnou věcí na druhé Nymfomance je už snad jen její vyznění. Joe zde hledá orgasmus, rozvrací vlastní rodinu a zakouší nové a nové sexuální možnosti (sendvič se dvěma černochy, násilí, lesbický sex…). Vše je opět rámováno rozhovorem s podivně chladným novým přítelem Seligmanem.

V prvním díle jejich rozhovor působil jako dohadování mezi rozumem a citem, kdy první vše analyzuje a přirovnává, zatímco druhý jde jednoduše za naplněním touhy. Tentokrát se pomalu dobíráme k závěru, kde by zřejmě mělo ležet tematické ukotvení či hlavní metafora.

Druhá část Nymfomanky je o něco drsnější. Zdroj: Aerofilms

Divák si však bude muset vybrat. Seligmanův rozbor rolí muže a ženy (který by se dal chápat právě jako finální díky koláži ze všech možných použitých záběrů) působí mírně nejistě. Druhou možností je následující obskurní scéna, která jako by do celého filmu ani nepatřila. Působí spíše jako výsměch divákovi, který se ve snímku právě snaží najít režisérovo sdělení. Je zřejmě jednoduché: Já jsem Lars von Trier, tohle je můj film a je mi upřímně ukradené, co si o něm myslíte.

Verdikt Pavlíny Nouzové:

Možná je na vině i přehnané očekávání, ale druhý díl Nymfomanky nepředčil svého předchůdce. Otázkou tak je, jestli nakonec nestačil jen jeden film – kdyby se tento díl výrazně proškrtal a přilepil k dílu prvnímu, až tak moc by se nestalo. Naopak by byl zážitek kompaktní a možná by došlo i na dramatickou linku, která by měla jasný začátek a jasný konec. Rozhodně se ale Trierovi podařilo natáhnout do kin diváky, kteří by na evropský film jen tak nezašli.