Na plakátech už nějaký den zažívá orgasmus Charlotte Gainsbourg i dívčí idol Shia LaBeouf, a tak diváci od dánského enfant terrible Larse von Triera čekali přehršel sexu, erotiky a bizarních poloh. Jenže ouha. Trier se zase všem vysmál.
K novému počinu Larse von Triera se dá přistupovat různými způsoby. Můžete se zaměřit na jeho práci s doslovnými metaforami, můžete se pokusit pohrabat v psychologii hlavní hrdinky. Můžete za tím vším nechat tisíce hesel ze Slovníku cizích slov, ale je dost možné, že vtipálek Trier by si nad tím jen odfrkl (a podle téměř bájné historky by vám na znak přátelství ukázal penis). Nymfomanka se dá ale také chápat jako boření zavedeného uvažování, žánrů a motivů.
Trier v žádném případě není konvenční režisér. Když se podíváme na jeho předposlední film Melancholia, vidíme katastrofické téma zpracované zcela odlišně, než jak to učinili jeho předchůdci s Rolandem Emmerichem v čele. Stejně tak se dá zaměřit i na jeho starší díla, kdy seriál Království fascinuje mixem děsu a podivného humoru (stačí si vzpomenout na režisérovy bizarní komentáře jednotlivých dílů), který tam sice na první pohled nepatří, ale díky této kombinaci vznikl nezapomenutelný zážitek.
Láska versus sex
Podobně pak Nymfomanka. Výkladů může být nespočet, jeden z nich je pak rozklad chápání lásky a sexu v mainstreamových filmech. Ve většině romantických komedií je láska brána za posvátný svatý grál, jehož bychom se měli všichni snažit dosáhnout. Sex je pak snímán vášnivě, citlivě, ale vždy dokonale. Trier naopak uvádí hlavní hrdinku, která láskou spíše opovrhuje a v živočišném sexu vidí skutečné naplnění. Jejím cílem není svatba a dvě děti (ideálně po vzoru reklam chlapec a holčička), ale rozkoš a ukojení.
Série erotických plakátů byla chytrý marketingový tah. Zdroj: Aerofilms
Joe (Charlotte Gainsbourg) na počátku snímku leží zbitá v dešti, kde ji nachází neznámý dobrodinec (Stellan Skarsgård). U něj doma mu pak vypráví svůj životní příběh, který je rozdělen na několik kapitol, rámovaných jeho komentáři.
Už z toho lze cítit, jak je Nymfomanka poměrně dost literárně inspirované dílo. A nejde jen o přímočaré rozdělení na kapitoly. Trier šikovně pracuje s pozicí vypravěče, který popisuje své zážitky v ich-formě, zatímco je režisér ukazuje na svých záběrech. V jiných filmech nešvar (proč říkat něco, co divák vidí?), zde perfektně využito pro autorský záměr. Vrcholem všeho je ale rozbití žánru bildungsromanu neboli vzdělávacího románu. Hlavní hrdinku potkáváme už v mládí, postupně stárne a činí věci, které jsou v rozporu s většinovou společností. James Joyce by byl pyšný.
Čtyřhodinový film byl zřejmě příliš
Právě v tomto literárním motivu se však výrazně projeví zřejmě jediná, zato citelná vada na kráse. Nymfomanka je rozdělena na dvě části. Důvody mohou být různé, nejpravděpodobnější je však ten nejjednodušší – vypustit do kin čtyřhodinový epos by nebylo koukatelné a filmař nemůže žít jen z vycvičených diváků na festivalech (zvlášť, když v Cannes má od své památné tiskovky utrum).
Rozdělení je tak sice na jednu stranu stravitelnější, na druhou nevyzní práce s literárním rámcem. Chybí vyvrcholení, finální začlenění hrdinky do určité vrstvy společnosti a vůbec i vysvětlení toho, proč vše vypráví kolemjdoucímu, který jí nabídl čaj s mlékem.
Určité věci jsou však jasné už z prvního dílu. Například to, že Trier měl opět velice dobrou ruku při obsazování jednotlivých postav. Gainsbourg zatím neměla příliš prostoru, neboť ji ve scénách z minulosti výborně zastupuje mladší Stacy Martin. Skarsgård pak perfektně předvádí jakousi kopii Triera, jak by si ho člověk mohl představovat v soukromí – inteligentní člověk, milující klid a příběhy všeho druhu, který ale při uvolnění fantazie dokáže vymyslet absurdně zábavné představy.
Christian Slater si odskočil z natáčení béček a ukázal, že pod správným vedením umí ještě pořád hrát. Vrcholem je pak Uma Thurman s černohumorným téměř monologem, z něhož vás bude mrazit.
Právě na této části je vidět, jak Trier Nymfomanku nebere zcela vážně. Někdo může film samozřejmě chápat jako citlivou studii ženské sexuality, ale tím by klouzal pouze po povrchu. Vždyť hned na začátku kamera pomalu zabírá kapající vodu a zvuk se přesunuje od kapek dopadajících na kbelík až k vrzajícímu větráku… A do toho začnou hrát Rammstein. Byla by chyba vzít Triera smrtelně vážně, ale stejně tak ho podcenit a mít mediální masáž o tom, že uvidíme téměř porno, za hloupou.
Verdikt Pavlíny Nouzové:
Nymfomanka měla být podle plakátů i šikovně nastříhaných trailerů plná explicitního sexu a násilí. Kdo ví jak bude vypadat druhý díl, první je však velice soft a nálepka porna vyznívá jako legrační a povedený marketingový tah. Spíše než sex sledujeme střet dvou poměrně odlišných lidí, kdy zastánce potěšení a vášně vypráví svůj příběh, aby mu ztělesněný rozum přinášel trefné metafory s muškařením či rybami v proudu. Lars von Trier tak opět rozhodil pár intelektuálů a přidělal vrásky na čele nejednomu kritikovi.
Hodnocení: 90 %
Verdikt Oldřicha Mánerta:
Trier je srandista a Nymfomankou to opět potvrzuje. Jedna z nejlepších komedií roku, která má myšlenku a zároveň ukazuje vztyčený pen… teda prostředníček těm, kteří se po zhlédnutí trailerů křižovali nad dementní snahou prvoplánově šokovat. Regulérní fuckfest zřejmě přijde až v pokračování, v jedničce je však Trier překvapivě decentní. Palce nahoru a po ztrátě víry v dánského satanáše opět zpět na správné cestě.
Hodnocení: 80 %
