RECENZE: Největší přání. Mrtvý dokumentarista promlouvá skrze svou dceru

Dokumentaristka Olga Špátová se rozhodla po vzoru svého otce vyjít do ulic a ptát se na nesmírně jednoduchou otázku: Jaké je vaše největší přání? Jak už to tak bývá, dočkala se ale různých odpovědí s různou výpovědní hodnotou.

Na takovou otázku je velice snadné se zeptat, o to ale těžší odpovědět. Však se nad tím zamyslete i vy, sami čtenáři. Dokázali byste od boku a bez rozmýšlení říci, co je vaše největší, životní přání? Už kvůli tomu je potřeba připsat Olze Špátové jakési body navíc, protože se musela popasovat s nelehkým úkolem. Musela najít dostatečně originální a zajímavé lidi, kteří by jí neodpovídali stále stejně „mír a lásku pro všechny“.

Olga Špátová je 28letá dcera slavných dokumentaristů Jana Špáty a Olgy Sommerové. Už odmalička šla v jejich stopách. Když jí bylo 15 let, začala natáčet hrané kraťasy, se kterými pak vyhrála různé amatérské i profesionální ceny. Stojí za dokumenty o Radůze nebo divadlu SeMaFor. Do kin šel až její nedávný počin o Janu Kaplickém Oko nad Prahou, nyní přináší cosi jako Největší přání III.

Z části se jí to povedlo. Do svého dokumentu skutečně vybrala rozmanité lidi a nezapomněla na nejrůznější menšiny. Ptá se mladé slepé dívky, známé zpěvačky Anety Langerové nebo žen v romské osadě. Výběr s sebou nese jedinou vadu, a to, že je poměrně pozitivní.

Působí to totiž až nereálně, že jednotliví lidé odpovídají tak sympaticky. Mladí vězni neřeknou, že by si přáli ferrari a dvě prsatý pusiny. Jejich přáním je nebýt jednou stejní jako jejich nezodpovědní rodiče, kvůli nimž jsou právě v takové situaci. Jako by Špátová narazila jen na samé dobrosrdečné postavy, které to mají v hlavě srovnané. Přitom by diváka zajímala i odpověď neonacistů, kteří sprostě pořvávají na pochod Prague Pride. Jako by se jich ale už Špátová bála.

Olga Špátová je sice mladá, ale Největší přání rozhodně není její první film. Zdroj: Zdeněk Polák, Aerofilms

Podobně vynechá i demonstraci za rodinu, která homosexuálům také nadává do nenormálních. Nebo při hokejovém finále z roku 2010, kdy jsme porazili Rusy. Zase jsou natočeny odpovědi vítězů, zato naštvaných poražených nikoliv. Jediný moment, kdy je takový postup narušen, je dotazování mladých příznivců socialismu a komunismu (kteří si samozřejmě přejí socialismus a komunismus).

Očima Oldřicha Mánerta: Jaké je vaše největší přání? Jednoduchá otázka, která skýtá netušené dokumentaristické možnosti. Před mnoha lety se na tuto otázku ptal pod tíhou komunismu odpovídajících Čechů slavný Jan Špáta. Na tradici svého otce se s demokratickou lehkostí snaží navázat jeho dcera Olga. Místy vyloudí úsměv na tváři, jindy donutí nebohého diváka k začervenání se, vždy ale dokáže dojmout, ne lacině, ani vykonstruovaně. Že v závěru všem protagonistům dochází dech? Vždyť je to vlastně úplně jedno, upřímná lidskost vše nedokonalé lehce zakryje.

Hodnocení: 4****

Proto se vkrádá na mysl nedávný snímek Špátové Oko nad Prahou, který měl mapovat osud Jana Kaplického a jeho chobotnice. I v něm byl ale cítit velice výrazný subjektivní zásah v tom, co bylo do filmu vybráno za promluvy, a co už ne.

[youtube_660]PxCfuzhGZdw[/youtube_660]

Někomu takový přístup, kdy se skoro až nuceně zasahuje do dokumentu, může vyhovovat. Ti, kteří ale raději dávají prostor oběma stranám a nechávají až na nich, zda odpoví rozumně, nebo si podkopou nohy, budou mírně zklamáni. Film totiž skrývá velký potenciál.

Kdysi jsme chtěli svobodu, teď pravou demokracii

Na ten už dříve přišel otec režisérky, Jan Špáta. V letech 1964 a 1989 natočil vlastní Největší přání a po své smrti předal žezlo dál. V kontextu jeho dvou filmů se pak dají efektně porovnávat odpovědi jednotlivých mladých generací. Někdy odpovídají stejně, například když si přejí zdravé děti. Jindy je pak zajímavé si porovnat na jejich výpovědích vývoj českého státu – v roce 1989 si jedni přáli svobodu, nyní si mladí přejí opravdovou demokracii.

Špátová tak ve výsledku jistě dosáhla toho, čeho chtěla. Přinesla jakýsi obraz o současných mladých. Navštívila celou republiku a svůj film rozdělila podle míst. I zde je patrná subjektivita, ale již pouze v tom, že zvolila určitý rámec.

Bulvárními médii nedávno prosvištěl údajně milostný vztah mezi Langerovou a Špátovou.

Můžeme jen spekulovat, zdali by nepřineslo více zamyšlení to, kdyby snímek rozdělila podle odpovědí. Kdybychom se dozvěděli, že Romka ze zašpiněné osady si přeje nový, krásný dům stejně jako novomanželé, kteří si právě jeden takový staví, ale mají málo peněz. Místo toho se kamera pohybuje po osadě, kde jednotlivé děti jen stručně odpovídají, že si přejí velké auto, velký dům nebo případně velké auto.

Je tak na každém divákovi, jestli mu ono neustálé pozitivno a režisérčin styl řazení sedne. Na někoho to může působit jako citlivé zpracování strastí a problémů dnešních mladých, na jiného jako průměrný sluníčkový guláš. Špátová každopádně svůj cíl splnila.