4 fotky 
Národní divadlo uvedlo v listopadu premiéru Krále Leara pod taktovkou Jana Nebeského. Kontroverzní režisér to však tentokrát přepískl. Nepomohli mu výborní herci ani originální hudební aranžmá.
Král Lear má nadčasový příběh. Tady se úplně vytratil Zdroj: Národní divadlo
Kam jinam než do Národního divadla se příběh Krále Leara hodí víc? Bohužel, pro nejnovější nastudování v režii Jana Nebeského to absolutně neplatí. V tomto případě mělo být na jevišti Zlaté kapličky vyvěšeno „vstup zakázán“.
Změna k horšímu
Předem bylo jasné, že nový Lear v Národním nebude příliš zavánět klasikou. Vždyť to by si Nebeský šlapal po své nekonvenční pověsti, která už několikrát sklidila obdiv. Příkladem je jeho ceněné pojetí Hamleta v Divadla Komedie z 90. let.
Tentokrát si však avantgardní režisér zapomněl k Shakespearovu vrcholnému dílu přečíst příbalový leták a především kolonku kontraindikace.
Čtěte také: David Prachař doma potkával Trautenberka
Příběh Krále Leara totiž účinkuje sám o sobě, nepotřebuje další podpůrné prostředky. Ale budiž, doba je zlá. Divadelní scéna je trh jako každý jiný a i tady zuří konkurenční boj o zákazníka. Vyhrává ten, kdo přijde s něčím novým nebo investuje do hodně dobré propagace. Nebeský zkusil obojí.
David Prachař, Saša Rašilov, Alois Švehlík, Petra Špalková. Lepší reklamu si nelze přát. Nutno říci, že nebyla klamavá. Prachařova titulní role po herecké stránce nepotřebuje komentář. Bez jeho výrazových schopností a talentu pracovat s výjimečnou barvou hlasu by postava Leara vůbec nemohla fungovat.
Petra Špalková coby jedna z pokřivených Learových dcer přidává k přesvědčivému výkonu navíc šarm, o který je v inscenaci jinak nouze. Vzhledem k podobě kostýmů a masek se ale není čemu divit. Špalkové snad jako jediné naštěstí sluší i koupací čepice.
Očima Ivety Svobodové: Surrealistický Lear do repertoáru ND nepasuje. Nač existuje Nová scéna, kam podobné typy her patří? Ani to by nezachránilo představení, které působí nekompaktně a strnule. Navíc Nebeského zpracování počítá s diváky, kteří absolutně znají shakespearovský příběh. Začátek vás uchvátí a podobně výstižný se zdá být i konec. Jen to mezi tím se vytratilo. Pokud by se podařilo zdárně udržet atmosféru příjemně navozeného začátku až k opětovně vyvedenému konci, pak by premiérový král Lear stál za vidění.
Hodnocení: 50 %
Nejzapamatovatelnější postavou celé hry je už od první scény Joker. Ve skutečnosti je to Shakespearův Edmund, zhrzený nevlastní syn hraběte z Glostru. Posmrtný kult Heatha Ledgera společně s výkonem Saši Rašilova je jedním z povedených odkazů v inscenaci.
Nepřehlédněte: Krále Lear v Městský divadlech pražských
Tím dalším je hudební aranžmá, které pro hru zkomponoval Aleš Březina. Kapela na jevišti je při činohře spíše raritou, v tomto případě určitě zajímavou.
Jan Nebeský zašel ještě dál. Herce opatřil porty a schopností zpívat. Druhým jmenovaným tedy jak koho. Špalkovou rozhodně ano, její závěrečný chanson C´est un crime bych si klidně poslechla znova. Většina ostatních se zpěvem a žánrem spíš bojovala a ladila se jen těžko.
Z Krále Leara se stává větší blázen než je jeho šašek
Každopádně kdyby hudební stránka Krále Leara v Národním byla tím jediným, čím chtěl režisér klasickou inscenaci okořenit, mohl nakonec vítězně zvedat ruce nad hlavou.
Čím víc, tím hůř
Ostatních ingrediencí bylo víc, než hra unese, v nejhorším případě tam vůbec neměly co dělat. Bazén bez vody a skokanské můstky jakožto ústřední prvky scény postrádají jakýkoli smysl a logiku. Vizualizace jsou bezesporu zajímavé, technika do moderního divadla patří.
Existují ale hranice a ty zde byly často překročeny. Promítání obrazů a textů někde rušilo, jindy zastiňovalo herce.
Kostýmy by zasloužily vlastní recenzi. Byly buďto minimální (to je případ plavek a jejich derivátů), často však žádné, což je kauza několikaminutové scény Davida Prachaře v rouše Adamově či sprchujících se naháčů.
Kdo se nesvléká s námi, svléká se proti nám
Zbytečná nahota a vulgárnost je také tím, co inscenaci nejvíc degraduje. Hlediště se červenalo. Otrlejší jen potichu vzdychli, největší puritáni po přestávce divadlo opustili.
Škoda, protože druhá část, značně kratší než první, dává hře alespoň minimální smysl. Scéna pojatá jako vernisáž je vystihující metaforou dnešního světa.
Král Lear tedy rozhodně ano, téma rodiče versus děti je aktuální vždy. Král Lear pohledem Jana Nebeského snad ano, ale spíš pro hrstku fajnšmekrů, kteří znají Shakespearovo dílo i pozpátku a navíc chtějí zažít kulturní halucinaci.
„Milé dcery, povězte, jak moc mne máte rády?“
Shakespeare se musí v hrobě obracet. I takové jsou ohlasy a recenze. Jenže to by velký William dlouho zametal před vlastním prahem. Víc konspiračních teorií než o jeho osobě koluje snad jen kolem 11. září a obrazu Mony Lisy.
Nic to ovšem neubírá na faktu, že nový Král Lear v Národním si nezaslouží nést tento titul. Děj, pointa i ponaučení se totiž vytratily. Jako záplata na díru v povinné literatuře pak inscenace nefunguje ani náhodou.
Malý poznatek na závěr. Osobně jsem po žádném jiném divadelním představení nezažila takovou válku emocí jako tady. Pokud si chcete mít o čem povídat, kupte lístky a jděte na Leara. Témat ke konverzaci a hádkám pak bude víc než dost.
Král Lear
Národní divadlo
Autor: William Shakespeare
Režie: Jan Nebeský
Hrají: David Prachař, Petra Špalková, Saša Rašilov, Alois Švehlík, Kateřina Winterová, David Švehlík
Hodnocení: 50 %
