Recenze Muži v naději: Nejočekávanější komedie léta přináší bezduchou srandu

Jiří Vejdělek, režisér Žen v pokušení, diváckého hitu loňského roku, je zpět se svojí novou letní komedií. Přichází Muži v naději, taková hezká česká veselohra o nevěře, která je fajn. A kina budou zase praskat ve švech. Bohužel.

Hezký, viď!, Zdroj: distributor filmu

Ondra je nudný čtyřicátník, bez jiskry a zápalu do života. Práce ho nebaví, jeho restauraci se beztak nedaří. Manžel je to věrný a spořádaný, jenže stejně to nějak neklape. Svou ženu nebaví, místo sexu už jen pracují na dítěti.

Jiří Vejdělek, režisér a scenárista, absolvent pražské FAMU, je autorem snímků Účastníci zájezdu, Václav, ROMing a Ženy v pokušení. Poslední ze jmenovaných se stal nejnavštěvovanějším filmem v ČR za rok 2010.

Naproti tomu jeho tchán Rudolf, to je jiná káva. Pořád dobře naložený šedesátník, s milující ženou po boku a zástupem milenek v zádech. Užívá si života a kolem rozdává radost. Ondrovi rozdává i dobré rady o tom, že jestli chce svou ženu, Rudolfovu dceru, učinit šťastnou, měl by ji začít podvádět.

Podvádějte se a množte se

A kdo by to byl řekl, na Rudolfova slova dojde. Ondra si najde krásnou milenku, a vše se začíná k dobrému obracet. Žena si ho znovu zamiluje, obchod začíná vzkvétat. Že čekáte komplikace? Nebojte. Všichni jsou šťastní, všechno dobře dopadne a ještě si užijete kupu legrace.

Muži v naději, to je taková reklama na spokojený život. Všechno je dokonalé a perfektní, uhlazené. Sterilní. Napudrované hladké obličeje, precizně střižené účesy, byty jak z katalogů od IKEY, exteriéry vystřižené z pražských pohlednic. Vše dokonale umělé a bez života. Bezkrevní gumoví panáci v domečkách pro panenky. Plastové úsměvy v nádherných barvách.

Muži v naději mají společné se skutečností asi tolik, co výkladní skříň designového obchodu s obývákem po babičce. Taková instantní pohádka pro dospělé.

Konec dobrý, všechno dobré

Pravda, vyčítat filmu, že je nereálný, by bylo nejen kruté, ale i scestné. Nicméně  happy end Mužů v naději už překračuje únosnou míru. Že Vejdělkova veselohra musí skončit dobře, je od začátku jasné i dítěti školou povinnému.

Ale takové rozuzlení, které přichází, se dá očekávat spíše v červené knihovně z pera neukojeného asociála, jenž s osobou ženského pohlaví přišel do kontaktu jen při sledování pornografie. Tenhle happy end je nejen hodně přitažený za vlasy, ale i značně morálně pochybný.

Haló, to jsi ty, miláčku?

Nechci moc moralizovat, koneckonců kde jinde než ve filmu by měly zaznít odlišné názory na svět, kde jinde by se měly demonstrovat alternativní hodnoty a modely chování. Nicméně poselství, že nevěra je dobrá věc? Vlastně výborná věc? Nikomu neublíží a vztahu jen prospívá. A nakonec je stejně jedno, koho člověk miluje, když chlapi si ty ženský nějak přerozdělí. Vše zabaleno v zářivých barvách, servírováno s úsměvem idiota. To tedy zarazilo i mne. Ale co, vždyť je to koneckonců jenom zábava. Viďte.

A zase ten Macháček

Herecké výkony? Co k nim říct… Jiří Macháček je zase ten roztomilý nekňuba jako vždycky, Bolek Polívka ryčný bonviván, Simona Stašová sebevědomá manželka, která má celou domácnost pod palcem, i když to tak nemusí na první pohled vypadat. Zase, zase, zase. A stokrát dokola. Všichni tři už by si mohli nechat podobné role patentovat. Podle toho, jak často je do nich čeští režiséři obsazují, už to zřejmě taky udělali.

Na Vice Kerekés v roli milenky lze ocenit snad jen její výstřih. Ostatní části jejího těla totiž ve filmu příliš prostoru nedostávají. Petra Hřebíčková v roli manželky je na tom obdobně, její prsa však tahají za kratší konec.

Psycho?

Nemůžu si odpustit poznámku k hudebnímu doprovodu. Ten je, zcela v souladu se zbytkem filmu, odpudivě lehký a sladký, letní, blboučce veselý, tak, aby nikoho neurazil a nepopudil. Ach můj bože, jak hluboko jen Jan P. Muchow klesl. Člověku, který vyrůstal na In Dust 3 od Ecstasy of St. Theresa a soundtracku k Samotářům, zbývají jen oči pro pláč. Díky bohu, že nejsem mrtvý, musel bych v hrobě rotovat jako korouhvička.

Pan režisér

Jiří Vejdělek se vyznačuje tím, že dokáže naprosto dokonale a beze zbytku vyzobat jakékoli, i ty nejmenší náznaky a pozůstatky umění, které ještě v českém filmu zbyly, a vytvořit produkt čistě zábavný (snad s výjimkou mladického úletu, kterým byl film Václav). To, co Hřebejk s Vieweghem načali, dotahuje Vejdělek takřka k dokonalosti. V tomto oboru je bez špetky ironie opravdovým mistrem.

Nechybí mu řemeslná zručnost, se kterou dokáže vyrobit takřka dvouhodinový snímek tak, aby ani na chvíli nenudil. Dovolil publiku vypnout (mozek), zapomenout na všední starosti a bavit se. Vejdělek umí používat filmovou řeč, střídá vcelku vkusné a dobře vystavěné vtipy s občasnými hořkými chvílemi. Dokáže pointovat.

Není divu, že prakticky veškeré jeho snímky jsou divácky úspěšné. Vejdělek dává masám, co se jim líbí. Ty mu to bohatě oplácejí svou přízní. Jeho předchozí film Ženy v pokušení se stal divácky nejúspěšnějším filmem roku 2010. Soudě nejen dle názvu by režisér se svým posledním dílem tento úspěch rád zopakoval.

Jiří Vejdělek zkrátka ví, jak na nás Čechy. No, a tak to dělá, jak to máme rádi. Pěkně nekomplikovaně, hlavně ať je to stravitelné, ani to nemusí být nijak delikátní, klidně i trochu umělé, hlavně když to bude sranda. A tak připravil další dobrotu podle osvědčeného receptu, dort z prášku, instantní polévku. Vejdělek zkrátka umí udělat z umění produkt, jen co je pravda. Takový Babica českého filmu.

Muži v naději

Komedie
ČR, 2011, 115 min

Režie: Jiří Vejdělek
Hrají: Jiří Macháček, Boleslav Polívka, Simona Stašová, Petra Hřebíčková, Vica Kerekés

Hodnocení: 1*