2 fotky 
Slovenská kinematografie se v poslední letech zvedá z prachu podprůměrných komedií a hřejivých lidských příběhů. Možným vrcholem artového snažení tamních autorů může dost dobře být i drama Můj pes Killer talentované režisérky Miry Fornay.
Rasismus, bezútěšnost venkova, mlčenlivý hrdina a zamyšlené pohledy do kamery. Základní prvky artových snímků, které mohou v rukách začínajících tvůrců skončit nechtěnou parodií sebe sama. Slovenská režisérka Mira Fornay se však právě do těchto vod pustila záměrně a s odhodláním natočit čistý a nekompromisní autorský snímek. K ruce si přizvala neherce, prostinký příběh a originální dramatickou strukturu.
Oficiální synopse snímku praví, že se jedná o „drama jednoho dne“. Osmnáctiletý mladík Marek žije v bezútěšném prostředí blízko slovenských hranic se svým otcem vinařem a rasistickými kamarády. Markovým nejlepším přítelem je jeho pes, vycvičený proti všem vetřelcům. Markovým životem náhle otřese šokující tajemství, které zjistí o své dávno zmizelé matce. A přesně o tom, alespoň podle názoru autora těchto řádek, film téměř není.
Šokující odhalení je odhaleno jen tak mimochodem a ve své podstatě není příliš šokující. Prostor dostává spíše tematika rasismu a dysfunkční rodiny, ne však v klasické podobě, jakou běžně najdeme ve večerních hodinách na kanálech ČT.
Fornay vypráví v náznacích, nedává nahlédnout do duší ani jedné postavy. Hlavní hrdina bloumá po plátně a je spíše unášen okolnostmi, než aby se s nimi pral a snažil uprchnout ze začarovaného kruhu. Když už se k tomu v závěru odhodlá, kruh se uzavře skvělým dramaturgickým úskokem stranou. Kdo viděl nenápadný festivalový hit Martha Marcy May Marlene, bude se po zhlédnutí Mého psa Killera cítit jako doma.
Snímek však v mnoha momentech doplácí na přílišnou do sebe zahleděnost. Neodlehčí ani na sekundu, je bez humoru a nadhledu, což je jistě autorský záměr, ve výsledku však filmu jako celku spíše škodí. Fornay navíc zvolila pro svůj film syrový vizuál, zapomeňte na svícení scén i propracované obrazové kompozice.
Portrét hlavního hrdiny
Prostor kamera dostává spíše ve spojení s celkovým rytmem filmu. Střídání statických záběrů se záměrně mrtvou kompozicí, kdy se postavy dívají ven ze záběru, s dlouhými dynamickými scénami, chytře koresponduje s duševním rozpoložením hlavního hrdiny. A ten je, jak už velí filmová pravidla, pro děj nejdůležitější.
Fornay však jeho úlohu ještě povýšila. Z Marka tak v podstatě nespustíme oči. Sledujeme pouze jeho, a pokud se odehrává dialog jiných postav, pouze ho slyšíme. Vyobrazení netečnosti vůči okolí tedy funguje na jedničku. Přispívá k tomu i zajímavá práce s herci, tedy spíše neherci. Adam Mihál v hlavní roli je přesně takový, jak si podobné floutky představuje průměrný měšťák – tichý, holohlavý a depresivně odevzdaný.
Verdikt Oldřicha Mánerta:
Další z řady evropských uměleckých art filmů? Ano i ne. Můj pes Killer balancuje na hraně společenské výpovědi a jednoduchého příběhu chlapce, který hledá svou životní cestu. A hledá ji pomalu, možná až ambientně. Režisérský um Miry Fornay je nepopiratelný, ten scenáristický však povážlivě klopýtá. Hlavní cena Tiger Hivos Award, kterou snímek získal na filmovém festivalu v Rotterdamu, však jistě nepřišla jen tak náhodou.
Můj pes Killer tak doplácí zejména na své ambice. Záměrem byla výpověď o nejpalčivějších společenských problémech dneška. Ve výsledku však sledujeme příběh jednoho hrdiny, který má na danou problematiku pochopitelně jen svůj, tedy jeden pohled. O rasismu a dysfunkční rodině toho tedy nový film Fornay řekne jen velmi málo. Po skončení filmu tak v divákově ústech zůstane jen pocit nepříjemné prázdnoty a dojem lehce nevyužitého potenciálu.
Hodnocení: 60 %
