5 fotek 
Divadlo v Dlouhé uvedlo inscenaci Mnoho povyku pro nic anglického velikána Williama Shakespeara. Pod režijní taktovkou Hany Burešové se však žádné velké renesanční drama neodehrálo. Více než 400 let stará hra dostala moderní sako a styl jako z jachtařského klubu jí jde k duhu.
Ačkoli napsal William Shakespeare hru Mnoho povyku pro nic již roku 1599, nic, co by bylo v textu obsaženo, nebrání přenesení příběhu do jakéhokoli historického období. To učinili také režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek při úpravě hry pro potřeby Divadla v Dlouhé. Hra je, dle jejich slov, aktuální v mnohém i dnes.
Kdo by jednu z nejlepších komedií Williama Shakespeara neznal. Příběh Beatricie s jazykem ostrým jako tisíc pečlivě nabroušených břitů a Benedika, který se s ní může směle poměřovat a bohatě toho využívá. A dále příběh mladé lásky Claudia a Héry, kteří jsou krátce před svatebním obřadem krutě obelháni a podvedeni. V neposlední řadě stojí příběh strážníků, kteří do hry z prostředí vysoké honorace vnášejí kapku čistého plebejství.
Don Juan (Tomáš Turek) osnuje intriky. Zdroj: Martin Špelda, DvD
Na inscenacích Divadla v Dlouhé může divák vidět, že to hereckému souboru skvěle šlape. Ani Mnoho povyku pro nic není výjimkou. Tandem Burešová – Otčenášek, Shakespearův text a herci z Dlouhé – to jsou jistoty, na něž lze vsadit kdykoli. Ovšem jejich spolupráce znamená pro diváka příjemný divadelní zážitek.
Inscenačnímu týmu se podařilo inscenaci Mnoho povyku pro nic vyšperkovat do nejmenších detailů. Ať už jsou to kostýmy, velmi funkční scénické řešení (autor David Marek) nebo maximální využití rekvizit při vtipných pointách. Díky drobným náznakům (medaile z pětibojařské soutěže, ranní běh) se divák neubrání dojmu, že se jedná také o jeho život, mnohdy povrchní a plochý. Precizní a čisté zpracování inscenace jen dokazuje, že v Dlouhé ovládají řemeslo na jedničku.
Benedik (Marek Němec) se proměňuje v zamilovaného mladíka.
Shakespeare napsal komedii, ale v Dlouhé ji právě dokonalým zpracováním povýšili na komedii, kterou chcete vidět znovu a znovu. Mohou za to i důmyslně vypointované vtipy. Za všechny jmenujme ten s deštníkem, který sevře Benedika, když na něj kuplíři líčí osidla lásky.
Význam nesoucí detaily jako změna barvy vlaječky u moře. V první části, kdy se seznamujeme s postavami, plánuje se svatba a Benedic s Beatricií po sobě střílejí ostrými, je barva vlaječky bílá. V části druhé, když dojde k pomluvě a z chystané svatby sejde, vlajka získává barvu smutku, tedy černou. V závěru, když se všechny milenecké páry opět potkají, září na převážné bílé scéně vlajka v barvě červené. Jde o drobnou věc, která však svědčí o precizním zpracování výtvarné stránky inscenace.
Styl á la jachtařský klub inscenaci sedí.
Po technické stránce nelze inscenaci Mnoho povyku pro nic vytknout zhola nic. A stejně tak je to s inscenací i po herecké stránce. Herci na jevišti působí sehraně, divákům je v hledišti příjemně. Helena Dvořáková a Marek Němec zvládají obě předepsané polohy, zamilované i intelektuální singels, s přehledem. Vlastimil Zavřel v roli policisty Dagoberta víří poklidné hladiny života smetánky svým zemitým projevem a absurdními přeřeky. Mistr kuplíř don Pedro v podání Jana Vondráčka zase působí značně distingovaně, čímž jen dovádí k dokonalosti společenské ukotvení inscenace.
Fotografování, zvuky fotoaparátové spouště a živé obrazy jsou vrcholem nápaditosti inscenace.
Velkým pozitivem inscenace je také živá hudba, která znamená pověstnou třešničku na dortu zejména v momentech, kdy smetánka slaví. Drahé šampaňské teče proudem a párty jede na plné obrátky.
O kladech inscenace Mnoho povyku pro nic by se dalo hovořit ještě dlouho. Ovšem je třeba zmínit, že se vyskytl také jeden problém, a to ten, že inscenace brzy končí.
Mnoho povyku pro nic, Divadlo v Dlouhé, autor: William Shakespeare, režie: Hana Burešová, hrají: M. Hanuš, J. Vondráček, T. Turek, M. Němec, J. Meduna, J. Wohanka, Č. Koliáš, F. Cíl, M. Veliký, V. Zavřel, M. Potoček, P. Lipták, K. Sedláčková-Oltová, H. Dvořáková, M. Turková a další.
