RECENZE: Má vzdálená vlast ukáže komunismus včera a dnes. Nevyhýbá se ničemu
Anna Kottová
23. 2. 2012
Jak se česká společnost vyrovnává s odkazem komunistického režimu, který zde vládnul 40 let. To je hlavní téma hry Má vzdálená vlast českého novináře Karla Steigerwalda, kterou můžete vidět na Nové scéně Národního divadla.
Vylíčení doby postavil Steigerwald na skutečném příběhu Dagmar Šimkové, která se ve hře jmenuje Krista. Za svůj buržoazní původ, bohatství a pomoc dvěma kamarádům byla odsouzena na 15 let do vězení.
Čtěte také: Interpelace rozpitvají Umění EvroPanství
Hlavní hrdinka Krista žije v Austrálii, kam emigrovala. Do svobodné, ale pro ni vzdálené vlasti se vrací po několika letech, aby získala zpět zabavený majetek, ale hlavně aby se domohla spravedlnosti a našla viníka svého osudu. Současnost se na jevišti prolíná s minulostí a Krista jakoby vypráví svůj příběh.
„Víte, co je na nás komunistech nejkrásnější? Že jsme přežili i vlastní lágry.“
Steigerwald autenticky vyšperkoval všechny postavy do posledního detailu. Pomohli mu nejen herci, ale i kostymérka Kateřina Štefková. Dr. Pilát v ošuntěném svetru patřil k inteligenci. Za komunistů kotelník, dnes právník. Ondřej Pavelka vytvořil snílka, který do poslední chvíle neztrácí naději na dosažení spravedlnosti ve svobodné zemi.
Rádoby soudce dělnického původu a student Karlovy rychlouniverzity Dr. Miler je prospěchář. Za minulého režimu byl soudcem a po převlečení názorového kabátu jím zůstal. Jiří Štrébl působil rozpačitě a nedokázal vtisknout postavě tu pravou slizkost a kluzkost. Největšího prevíta na jevišti jsem mu neuvěřila.
Ňákej Vojta, předseda KSČ, představuje moderního komunistu dnešní doby, stejně jako v reálu Vojtěch Filip, na kterého Steigerwald při psaní hry myslel. Tváří se sice, že se nehlásí k minulosti, ale jako jezinka by rád strčil dva prstíčky, vrátil staré poměry a vyřešil všechny současné problémy.
Filip Rajmont v rudé košili s rozhalenkou a typickým účesem á la kachna dokázal divákům, že komunistická strana navenek prezentuje změnu, ale uvnitř je pořád stejná. Jeho slova: „Takhle se zkreslují dějiny!“ jsou až mrazivě realistická.
„To by uměl každej, odletět do Austrálie a nás tady nechat!“ popisuje hra pocit mnohých obyvatel k emigrantům. Má vzdálená vlast se nebojí jít pod povrch a vytáhnout ty nejhlubší křivdy se štiplavou ironií a absurditou.
Několikrát kroutíte hlavou stejně jako u večerních zpráv a říkáte si, že to snad nemůže být pravda. Zmiňuje i výslechy, vykonstruované procesy, Slánského, otázku zrušení KSČ. To vše v trefných a autentických příměrech.
Očima Ivety Svobodové: Zkraje roku 2012 se vyvalila řada vynikajících premiér. Patří mezi ně i Má vzdálená vlast v režii Ivana Rajmonta. Drama strhujícím stylem předvádí adaptaci ponuré a temné knihy o životě Dagmar Šimkové. Komunismus, kriminál, ironie, historie a přec tak současné vzorce, jen jiné kulisy. Divadlu se však podařilo nelidské a ohavné momenty vzniklé kvůli nelítostným lidským mrchám předvést divákům v odlehčeném stylu a pomocí vtipných situací ad absurdum. Na jevišti se postavy výborně míchají napříč různými epochami a kontinenty, mrtví s živými. Dramatizace evokuje v prvním momentě scénu hry Gottland Švandova divadla a Eva Salzmannová hraje fantasticky.
Hodnocení: 100 %
Hra se na druhé straně pokouší o objektivní protipohled, když připomíná, proč lidé začali věřit v Sovětský svaz a Stalina. Porovnává také dřívější dobu s dnešní. Ani jednu si neidealizuje, naopak. Narážky na plzeňská práva nepřeslechnete.
Nebylo by nakonec lepší udělat za celou minulostí tlustou čáru a vzdát boj za odplatu s větrnými mlýny zdlouhavého českého soudnictví? A měl by člověk skutečně zapomenout? Závěrečná otázka, zda se režim vrátí, visí po představení varovně ve vzduchu. „Naše doba zas přijde.“
Divák musí být mnohdy pozorný a hlavně vnímavý, aby zachytil i drobné narážky. Pokud o historii a praktikách něco málo víte, dokážete si plně vychutnat ironii, se kterou Steigerwald po celou hru pracuje.
Má vzdálená vlast
Nová scéna Národního divadla
Autor: Karel Steigerwald
Režie: Ivan Rajmont
Hrají: Eva Salzmannová, Jiří Štrébl, Ondřej Pavelka, Filip Rajmont, Rudolf Stärz, Milan Stehlík, Antonie Talacková a další
Hodnocení: 90 %
Hra Má vzdálená vlast ukáže komunismus včera a dnes. Nevyhýbá se ničemu
Jak se česká společnost vyrovnává s odkazem komunistického režimu, který zde vládnul 40 let. To je hlavní téma hry Má vzdálená vlast českého novináře spojeného s deníkem Mladá fronta Dnes Karla Steigerwalda, kterou můžete vidět na Nové scéně Národního divadla.
Vylíčení doby postavil Steigerwald na skutečném příběhu Dagmar Šimkové, která se ve hře jmenuje Krista. Za svůj buržoazní původ, bohatství a pomoc dvěma kamarádům byla odsouzena na 15 let do vězení.
Hlavní hrdinka Krista žije v Austrálii, kam emigrovala z tehdejšího Československa. Do svobodné ale pro ni vzdálené vlasti se vrací, aby získala zpět zabavený majetek ale hlavně aby se domohla spravedlnosti a našla viníka svého osudu. Současnost se na jevišti prolíná s minulostí a Krista jakoby vypráví svůj příběh.
Steigerwald autenticky vyšperkoval všechny postavy do posledního detailu. Pomohli mu nejen herci, ale i kostymérka Kateřina Štefková.
Dr. Pilát v ošuntěném svetru patřil k inteligenci. Za komunistů kotelník, dnes právník. Ondřej Pavelka vytvořil snílka, který do poslední chvíle neztrácí naději na dosažení spravedlnosti ve svobodné zemi.
Rádoby soudce dělnického původu a student Karlovy rychlouniverzity Dr. Miler je prospěchář. Za minulého režimu byl soudcem a po převlečení názorového kabátu jím zůstal. Jiří Štrébl působil rozpačitě a nedokázal vtisknout postavě tu pravou slizkost a kluzkost. Největšího prevíta na jevišti jsem mu neuvěřila.
Ňákej Vojta, předseda KSČ, představuje moderního komunistu dnešní doby, stejně jako v reálu Vojtěch Filip, na kterého Steigerwald při psaní hry myslel. Tváří se sice, že se nehlásí k minulosti, ale jako jezinka by rád strčil dva prstíčky, vrátil staré poměry a vyřešil všechny současné problémy.
Filip Rajmont v červeném saku a košili s rozhalenkou dokázal přesvědčit diváky, že komunistická strana navenek prezentuje změnu, ale uvnitř je pořád stejná. Jeho slova: „Takhle se zkreslují dějiny!“ jsou až mrazivě realistická.
„To by uměl každej odletět do Austrálie a nás tady nechat!“ popisuje hra pocit mnohých obyvatel k emigrantům. Má vzdálená vlast se nebojí jít pod povrch a vytáhnout ty nejhlubší křivdy se štiplavou ironií a absurditou. Několikrát kroutíte hlavou stejně jako u večerních zpráv a říkáte si, že to snad nemůže být pravda. Zmiňuje i výslechy, vykonstruované procesy, Slánského, otázku zrušení KSČ. To vše v trefných a autentických příměrech.
„Víte, co je na nás komunistech nejkrásnější? Že jsme přežili i vlastní lágry.“
Hra se na druhé straně pokouší o objektivní protipohled, když připomíná, proč lidé začali věřit v Sovětský svaz a Stalina. Porovnává také dřívější dobu s dnešní. Ani jednu si neidealizuje, naopak. Narážky na plzeňská práva se nepřeslechnete. Divák musí být ale mnohdy pozorný a hlavně vnímavý. Pokud o historii a praktikách něco málo víte, dokážete si plně vychutnat ironii, se kterou Steigrwald po celou hru pracuje.
Nebylo by nakonec za celou minulostí udělat tlustou čáru a vzdát boj za odplatu s větrnými mlýny zdlouhavého českého soudnictví? A jde to vůbec? Závěrečná otázka, zda se režim může znovu vrátit, visí po představení varovně ve vzduchu. „sNaše doba zas přijde.“
Má vzdálená vlast
Nová scéna Národního divadla
Autor: Karel Steigerwald
Režie: Ivan Rajmont:
Hrají:
Hodnocení: 90 %