3 fotky 
Talentovaný německý režisér se v komorním snímku zaměřil na bolestné období, ke kterému po dlouhém společném životě dospěli dva stárnoucí manželé.
Film se s postupující nemocí přesouvá do Georgesovy perspektivy. Zdroj: Artcam
Názory lidí, jejich vidění světa a života se často zřetelně rozdělují nad otázkami z nejzákladnějších. Právo na život, či právo na smrt. Významná témata často odsouváme stranou, protože nás více pálí spíše každodenní problémy. A když potom přijde situace, kdy se s nimi chtě – nechtě musíme vyrovnat, jsme v rozpacích a z neschopnosti jiné reakce sklouzneme automaticky k frázím a naučeným rituálům. Komorní psychologický film Láska se však zaměřuje na vztah dvou lidí, mezi nimiž na stereotypy není místo.
Německý rodák Michael Haneke debutoval se svým prvním celovečerním filmem (Sedmý kontinent) poměrně pozdě, avšak o to vyzrálejší a úspěšnější je jeho tvorba. Jeho nejúspěšnějším filmem byla Pianistka (2001), natočená podle románu rakouské držitelky Nobelovy ceny Elfriede Jelinek, za kterou získal cenu poroty na festivalu v Cannes. Ze stejného festivalu si odnesl i cenu nejvyšší, Zlatou palmu, za své dva poslední filmy Bílou stuhu (2009) a Lásku.
S mírným zpožděním a řadou cen na svém kontě přichází do českých kin snímek Láska. Po úspěchu na festivalu v Cannes, Evropských cenách, zisku dvou cen Bafta a nominaci na pět Oscarů (včetně nejlepšího filmu) si snad získá patřičnou pozornost. I když ke zpracování lze mít určité výhrady, jeho příběh si to nadmíru žádá.
[youtube_660]Yi-XTZp07Ik[/youtube_660]
V komorním dramatu sledujeme příběh dvou starých manželů, Georgese (Jean-Louis Trintignant) a Anne (Emmanuelle Riva). Jejich podzim života výrazně naruší nejprve slabší a později silný záchvat mrtvice, který postihne právě Anne. Partnerství obou manželů se postupně mění v absolutní závislost, láska a starostlivost však zůstává.
Georges se rozhodne sám postarat o manželku, která se pod vlivem zhoršujícího zdravotního stavu mentálně i fyzicky vrací do věku nemluvněte. Anne se postupně stane na manželově pomoci zcela závislá, což si v některých chvílích zcela uvědomuje. Do vzájemného vztahu se tak vkrádá i pocit studu, který nedokáže pochopit zejména jejich dcera Eva (Isabelle Huppert).
Pohled Anne se vzdaluje nejen divákovi, ale především jejímu manželovi.
Haneke využívá k vyprávění příběhu obou manželů minimalistickou filmovou formu. Postavy spolu mluví zcela klidně, zdánlivě bez emocí, jež pak vyniknou zejména v detailech. Mezi manželi je to pohlazení ruky nebo zdánlivě bezvýznamná historka z dětství. Nejemocionálněji se projevuje jejich dcera, jež se s nemocí matky zcela logicky špatně vyrovnává.
Očima Pavlíny Nouzové: Michael Haneke se tentokrát zaměřil na banální příběh s banálními postavami v banálním prostředí. Divák jednoduše sleduje osud postaršího páru, který se musí vyrovnat s těžkou nemocí a nevyhnutelným „odchodem“ z blízkosti druhého. Film je ale vyprávěn tak přirozeně a uvěřitelně, že jeho atmosféra vytváří zcela nebanální emoce a otázky. Co budeme dělat, až nám naši milovaní zemřou?
Nebylo by lepší zemřít dříve než oni? Dokážeme se s tím vyrovnat? Samotný název filmu Láska je také sám o sobě povrchní – už jen proto, jak lehkovážně se o tomto citu neustále hovoří v médiích i mezi lidmi. Když se ale podíváme do hloubky, najdeme za tímto slovem cosi, co může být pro některé i smyslem života. Haneke tak vytvořil nejméně nápadný film z letošních nominovaných na Oscara, zároveň ale také nejhlubší.
Hodnocení: 5*****
Smrt bez emocí
Evě ve filmu připadlo ztělesňovat přístup většiny lidí k nemoci a smrti blízkých. Do bytu rodičů vstoupí pouze dvakrát nebo třikrát a nedokáže proto pochopit otcovo samozřejmé chování v dané situaci. Její špatně skrývaný pláč a výbuchy vzteku jsou pochopitelné, avšak v kontextu minimalistického vyprávění se jeví být zcela nevhodnou reakcí. Narušují tichý hovor a pomalu plynoucí děj bez vedlejších linií a s minimem vedlejších postav, jež nedoprovází ani nediegetická hudba.
Patrný je tak Hanekeho záměr ukázat nemoc a smrt zcela přirozeně v kontextu plynoucího života, a přitom ve zcela konkrétní situaci. Georges opakovaně vypráví o svém dětství, Anne rekapituluje nad albem fotografií. Jak se Annina úloha stává stále pasivnější, film se důkladněji zaměřuje na Georgese. Objevují se jeho subjektivní vize a představy, které však opět spolupracují s celkovým vyzněním snímku, jež potvrzuje i jeho závěrečná scéna.
Eva přirozeně nerozumí otcovu zdánlivému klidu.
Láska se v mnohém podobá německo-francouzskému filmu Konečná uprostřed cesty (2011), i když zde potkala smrtelná nemoc mladšího člověka. Oba filmy nicméně ukazují, že ji nelze zakrýt či odsunout stranou. Téměř dokumentární přístup Konečné uprostřed cesty však působí mnohem skutečněji, neboť je v něm divák veden, aby se ztotožnil právě s umírající postavou.
Hanekeho snímek se vymezuje spíše směrem k nejbližšímu rodinnému příslušníkovi (manžel) a je třeba číst v náznacích, jak se tento s celou situací vyrovnává. Ani on se však nevyhýbá zejména negativním aspektům nemoci (vztek, rezignace, přístup okolí), kterou neschovává za plentu nemocničního lůžka. Naopak, činí z ní součást domácnosti, a tím i součást života každého z nás.
Láska (Amour), Drama / Romantický, Francie / Německo / Rakousko, 2012. Režie: Michael Haneke. Hrají: Jean-Louis Trintignant, Emmanuelle Riva, Isabelle Huppert.
Hodnocení: 4****
