RECENZE: Lágrima je slza na poslední cestě. Tančí se sakrální slavnost

V rámci České taneční platformy 2012 se představila i Lenka Bartůňková se svou choreografií Lágrima. Byla radikálně jiná alespoň ve dvou ohledech: místě konání a zdroji inspirace.

Lenka Bartůňková měla slzavé šaty Zdroj: tanecniplatforma.cz

Jde o sakrální slavnost, do níž nás svými tóny uvádí sakrální minimalizmus Arva Pärta. Jde o cestu, na níž se Bartůňková vydává, cestu, kterou provází smutek a slza (lágrima). Tedy rekviem.

Podívejte se: Lenka Bartůňková vrrrhla kamenem

Jdoucí nejprve vyznačí cestu, po které bude sestupovat, dlouhatánskou látkou – nad míru prodlouženou vlečkou slavnostních šatů. Kostým se stal prodloužením těla, vyjevuje nevyhnutelnost takto vyznačené cesty a její spojitost s tělem.

Lágrima. Rekviem na schodech k Vítkovskému památníku

Tělo se na cestě vzpíná utrpením. Jdoucí se odevzdává a vzývá svou víru. Unavené tělo pomalu doráží do cíle. Kdo je na cestě? Je-li to umírající nebo doprovázející, je jedno, došlo ke ztotožnění v tělu performerky. Odchází kousek duše, na konci je tělo přikryto.

Pohyb Bartůňkové se inspiruje sakrálním zobrazením těla. Nereprodukuje je, ale osvojuje si je a přetváří ve vlastní výraz. Prováděný pohyb komunikuje s Pärtovým rytmem, umně využívá rychlosti a zpomalení.

Lágrima otevírala festival Česká taneční platforma. Neodehrála se na jevišti divadla, ale na dlouhých schodech vedoucích směrem od divadla Ponec kolem Armádního muzea k Národnímu památníku na Vítkově.

Lágrima je v překladu slza

Schodiště žije vlastním symbolickým životem. Jeho prostor se výtečně hodil do dramaturgie Lágrimy. Poskytnul vertikalitu, aniž by se musela symbolicky znázorňovat, a narušil strukturu, která ani jednou nezkameněla v konkrétním symbolu. Cesta byla zároveň sestupem.

Kostým je vytvořen z jednoho kusu tmavě modré látky a jeho součástí je vlečka dlouhá zhruba 15 metrů, se kterou Bartůňková pracuje. Vlečka se noří do prostředí a zastmavě modrée se stahuje k tělu, jehož výraz prodlužuje a spájí ho s prostředím.

Co se týče site-specifičnosti, myslím, že relevantním prvkem prostředí bylo jenom schodiště. Dojem kazily vlaky přijíždějící na Hlavní nádraží a měly podíl na tom, že hudba byla špatně slyšitelná.

Site-specific art je umění využít speciální místo k divadelnímu nebo výtvarnému představení, aniž by autoři výrazně změnili prostředí. Site-specific se většinou koná v zajímavých venkovních prostorech, které se dají kreativně a unikátně využít. Dílo se musí s prostředím vzájemně doplňovat.

Lenka Bartůňková divákům nabídla krásně ztvárněné dílo, které je sakrální ve vznešeném smyslu a obnovuje tělesnost smuteční slavnosti. Současně ztvárněné sakrální téma se nakonec nevidí příliš často, nebývá totiž objektem volby.