2 fotky 
Román makedonského spisovatele Goce Smilevskiho Freudova sestra odhaluje stinnou tvář slavného psychoanalytika. Sigmunda Freuda líčí jako sebestředného bratra, který vše podřizoval práci a svou sestru tak ponechal na pospas hrůzám holocaustu.
Viggo Mortensen v roli Sigmunda Freuda ve filmu Nebezpečná metoda. Zdroj: distributor filmu
Život Sigmunda Freuda je vděčným a líbivým námětem řady knih. Snad až příliš líbivým. Dost možná již vydavatele unavuje pročítání bezpočtu rukopisů zabývajících se životem a dílem tohoto rakouského psychoanalytika s českými kořeny. O to více asi musel být potěšen ten vydavatel, jemuž se dostal do ruky originální a čtivý román Freudova sestra.
Goce Smilevski (1975), rodák z makedonského hlavního města Skopje, si před lety jako téma své magisterské práce zvolil rozbor románů Milana Kundery. Po nějaký čas rovněž pobýval v Praze, kde se živil coby prodavač krystalů. Román Freudova sestra, za nějž obdržel Cenu Evropské unie za literaturu, představuje velice zajímavý exkurz do moderní makedonské literatury.
Originálním románem je kniha i proto, že Sigmund Freud tu vystupuje sice v důležité, ale stále jen vedlejší roli. Stěžejní úlohu hraje v knize láska, nevyslyšená touha po štěstí, vnitřní bolest, tenká hranice mezi tzv. normálností a bláznovstvím a vypravěčka, Adolfina Freudová (Freudova sestra).
Žít ve stínu vlastní krve
Být sourozencem slavných – je to dar, či spíše prokletí? Jaký vztah se mezi takovými sourozenci může vůbec rozvinout? Dokáže se člověk vyrovnat s tím, že v očích vlastních rodičů je odstrčen kamsi dozadu jako ten méně povedený? Adolfina Freudová to dokázala. Nebouřila se, nevydupávala si revoltou pozornost, uskromnila se se svými sny, mlčky zdolávala trápení, která ji potkávala, uzavřená ve svém vlastním světě, přišla o dítě, ztratila lásku, matka jí opovrhovala.
Čtěte také: Vědomí konce Juliana Barnese
Plno lidí by při pohledu na šťastný a úspěšný život bratra začalo závidět. Pochybovat, že to takhle je spravedlivé. Adolfina nikoli.
Jak se žije ve světě neuróz
Právě Adolfininu obětavost a lidskost Smilevski záměrně klade do ostrého kontrastu s povahou jejího bratra. Freud toužil proniknout do nitra člověka a odhalit jeho tajemství světu. Byl připraven obětovat tomuto odvážnému úsilí vše. I vztahy s druhými. Lidé mu byli výzkumnou látkou, objekty zkoumání. Oproti Skinnerovi a dalším behavioristům sice nepohlížel na člověka jako na stroj, ovšem lidská vřelost mu v jednání s pacienty i blízkými chyběla.
Když jsem se první ráno v Hnízdě probudila a otevřela oči, uslyšela jsem Klářin hlas:
– Jak jsi prožila noc?
Otočila jsem se k ní, ležela na posteli u protější zdi pokoje.
– Dobře, odpověděla jsem a položila si ruku na prsa.
– Bolí tě na prsou?, zeptala se. Mlčela jsem.
– To tě bolí život, podotkla.
– To tě také přejde.
Nikdo předtím mi neřekl, že si všiml té mé bolesti, toho, co mě od dětství bolelo tak, jako by mi chtělo vyrvat srdce z hrudi. Třebaže jsem už bolest necítila, ani neviditelnou ránu, kterou mi způsobila. Klára si všimla stopy, která ve mně po nich zůstala.
V knize se objevují mnohé z Freudových myšlenek týkajících se neuróz a psychoanalýzy. Smilevski jimi příběh prokládá, aniž by však jakkoli narušil plynulost děje. Tím, že přivádí Adolfinu do psychiatrické léčebny Hnízdo, zároveň ukazuje, jak se Freudův novátorský přístup k psychoterapii lišil od toho starého. Neříká však, který z těchto přístupů je lepší, možná ani jeden.
Když Smilevski jedné karnevalové noci navleče věhlasného doktora Freuda do kostýmu šaška, chce možná naznačit, že cestu k lidské duši nelze nalézt skrze chladný intelekt, ale daleko spíše srdcem.
Záblesk před smrtí
Smilevski celý román koncipuje jako jednu velkou vzpomínku, poslední záblesk života, jehož majitel se těsně před smrtí ohlíží zpět. Vypravěčka Adolfina o svém leckdy značně bolestivém životě mluví s nadhledem a odstupem, který může být vlastní někomu, kdo je právě na odchodu a už za sebou pomalu zavírá dveře.
Děj románu tak svým způsobem začíná vlastně koncem, rokem 1938 krátce po anšlusu Rakouska. Protižidovská nálada ve společnosti sílí a Sigmund Freud díky pomoci přítele
a sympatiím Mussoliniho opouští Vídeň.
Bere s sebou manželku, děti, švagrové, dvě guvernantky, osobního lékaře a dokonce i svého psa. Vše, co potřebuje pro svůj zažitý stereotyp a klid k práci. Své sestry ponechává v Rakousku s ujištěním, že jim nic nehrozí.
Mohl jsi zapsat moje jméno do seznamu mezi jméno sestry tvé manželky a jméno psíka. Mohl jsi mě zapsat pod psíka, i to by stačilo, abych mohla odjet z Vídně … .
Adolfina Freudová se ocitá v Terezíně. Tuší, stejně jako mnozí ostatní, jaký osud ji čeká. Když ji později odvážejí pryč a ona se spolu s dalšími ženami ocitá v místnosti se sprchami, před očima jí proběhne celý dosavadní život. Vzpomíná. Vzpomíná, ještě než navždy zapomene.
Životní příběh Adolfiny Freudové je nebývale silný. Na pozadí odstrkuje i jinak vděčný objekt často až bulvárních životopisů Sigmunda Freuda. Adolfina zapomene. Ten, kdo prožije její život na stránkách knihy spolu s ní, nikoli. A to i navzdory skutečnosti, že rodná zem Goce Smilevskiho, Makedonie, by v mnoha lidech mohla budit dojem literární exotiky a obavy. V případě Freudovy sestry jsou podobné pochybnosti liché.
Název: Freudova sestra
Název originálu: Sestrata na Zigmund Frojd
Autor: Goce Smilevski
Překlad: Ivan Dorovský
Počet stran: 263
Vazba: vázaná
Formát: 130 x 206
Nakladatelství: Odeon, Praha, 2012
Doporučená cena: 279 korunHodnocení: 65%
