2 fotky 
Woody Allen vždycky uměl šikovně mísit komediální a dramatické prvky. Tentokrát po mírně rozjuchaném povídkovém filmu Do Říma s láskou zavítáme do San Franciska k zoufalé a vyšinuté Jasmine a jejím (ne)naplněným snům.
Jak už napovídá název snímku, tentokrát Woody Allen zahrál na smutnější notu. Sleduje počínání ženy, která prošla zásadním životním šokem, ale nejen že se s ním nevyrovnala – ona si ho stále ani neuvědomuje. Jasmine se po problémech s manželem uchýlí ke své ve mnoha vlastnostech opačné sestře a hodlá se postavit na vlastní nohy. Což znamená: najít si místo, kde vlastně nebude pracovat, ale zaplatí tím šampaňské a kožichy, a vzápětí ulovit i bohatého snoba. Jako je ona sama.
Hlavní metoda řešení konfliktů: lhát a lhát
Během tohoto naplňování cílů potkávají Jasmine nečekané zvraty, které musí nějakým způsobem řešit. Jakožto labilní hysterka se z nich snaží spíše vylhat a vycouvat, ale čím více minut z filmu ubývá, tím více se střetává s pro ni neřešitelnými situacemi. Ve většině případů by charakter hlavní hrdinky prošel brutální změnou, Jasmine ale hledá pro ni snesitelné cesty, až se dostane do slepé uličky.
Problém je, že jsem právě popsala spíše konec filmu, jeho poslední půl hodinu. Do té doby pouze mírně utahaně poznáváme Jasmine prostřednictvím jejích činů, slov a flashbacků. Ty jsou do snímku poměrně agresivně vpasovány – žádné filtry, žádné voice overy, dokonce ani výrazný střih. Jednoduše se z ničeho nic objevíme o x let zpět, aniž by nás kdokoliv varoval.
Dokáže se bohatá panička se vším vypořádat? Zdroj: Bioscop
Pomocí zmíněných základních berliček tak poznáváme nesympatickou, téměř až nesnesitelnou hrdinku, která v životě nepoznala nic než bohatství a luxus – vrcholem námahy je pro ni stihnout v jeden den manikúru, pilates a nákup u Blahnika.
Zde se autor pohybuje podobně bez ohlížení na diváka jako u flashbacků – a v obou případech dělá Allen dobře. Kolikrát jsme už viděli přesvícené flashbacky a postavy, jež jsme nejprve nenáviděli, ale nakonec si k nim našli cestu?
Allen sleduje až třídní rozdělení
K Jasmine většina diváků mnoho porozumění nenajde, a v tom tkví její kouzlo. Má od světa určitá očekávání, ale když je vyhozena ze své luxusní vily, najednou se jí neplní vše, na co si vzpomene. Divák z toho může mít až třídní uspokojení, když je bohatá snobka sražená na dno a v desetitisícovém propoceném kabátku sedí na lavičce, kde si od ní odsedne obyčejná mladá dívka jako od nejšpinavějšího bezdomovce.
Na hlavní hrdince stojí film a Allen má velké štěstí, že si vybral Cate Blanchett. Její práce s mimikou je výborná a všemu nasazuje korunu díky perfektní práci s hlasem a intonací. V roli nevlastní sestry jí sekunduje šarmantní Sally Hawkins, ovšem herecký koncert ve stylu Vicky Cristina Barcelona, kde se skvěle doplňovaly Scarlett Johansson a Rebecca Hall, nečekejte.
Snímek díky hercům (tedy především herečkám) a brilantně napsaným dialogům spěje ke konci a graduje v emocionálně vystupňovanou závěrečnou scénu. Má velké štěstí, že to není naopak, neboť výsledný dojem spíše ovlivní nejposlednější scény než ty první.
Když se však divák pořádně soustředí a vezme Jasmíniny slzy jako celek, ucítí mírné zklamání. Přibližně hodinu se totiž seznamuje s hlavní postavou, aniž by tušil z jakého důvodu. Vyřeší v závěru její velká tajemství ohledně rozchodu s manželem? Nebo bude jen sledovat její eskapády, když bude narážet na všední problémy jako hledání zaměstnání, které nikdy neřešila? Allen jde ale hlouběji a nakonec sledujeme rozpad osobnosti, když si začne uvědomovat, že její dosavadní počínání jí nepřineslo nic dobrého.
Verdikt Pavlíny Nouzové:
Jako studie určitého typu osobnosti jsou Jasmíniny slzy skvělým zářezem do Allenovy tvorby – obzvlášť té části, která se zaobírá ženskými hrdinkami a jejich mentalitou. Problém však je, že v to film vykrystalizuje až v poslední třetině, ne-li čtvrtině. Do té doby si divák příliš neví rady a má pocit, jako když sleduje filmovou verzi dortu od pejska a kočičky. Tu trocha humoru, tu trocha napětí, špetka rodinných rozporů a jako třešinka porovnávání přístupu k světu od dvou sester.
Kupodivu je výsledný pocit takový, jako by Allen neměl film pevně ve svých rukách. Což (snad) nemůže být pravda.
Hodnocení: 70 %
Verdikt Petry Štěpánkové:
Nový počin Woodyho Allena neběží v klasických komediálních kolejích, na něž jsme u něj zvyklí v posledních letech. Po krátkém odskoku do Evropy se navracíme do důvěrných prostor americké scény. Film, kterému nechybí allenovsky lidský přístup a cynismus, ale i trýznivá hořkost osudu Jasmine v podání excelující Cate Blanchett. Ta příběh zcela pohltila a svým výkonem upozadila i několik solidních hereckých výkonů ve vedlejších rolích.
Jasmíniny slzy jsou i přes záblesky odlehčení přece jen dramatičtější a těžkopádnější než předchozí Allenovy filmy, na což je třeba se připravit. Když to ale zvládnete, čeká vás plejáda důmyslně poskládané mozaiky flashbacků a současnosti, charakteristicky allenovské hudební podbarvení a pozornosti hodná filmová podívaná.
Hodnocení: 70 %
