3 fotky 
Melinda Nadjová Abonjiová rozhodně nebyla očekávanou vítězkou Německé knižní ceny. Román Holubi vzlétají však zahraniční kritiku nadchnul. Čtenáře zavádí na horkokrevný Balkán i do Švýcarska.
Melinda Nadjová Abonjiová Zdroj: Wikipedia Creative Commons, Foto: Julian Nitzsche
Balkán je v kurzu a přitahuje i literaturu. Téa Obreth, Saša Stanišíć i Melinda Nadjová Abonjiová, to všechno jsou nová spisovatelská jména, která bývalá Jugoslávie nějak poznamenala. Dospívá generace, jež je schopná o nedávných konfliktech z počátku 90. let hovořit. Jugoslávie možná už patří minulosti, ale šrámy, jež způsobila, se tak rychle nezhojí.
Melinda Nadjová Abonjiová (*1968) je švýcarská spisovatelka s maďarskými kořeny. Narodila se v maďarsky mluvící menšině v srbské provincii Vojvodina, v pěti letech však emigrovala s rodinou do Švýcarska, kde vystudovala germanistiku a historii. Debutovala románem Im Schaufenster im Frühling (2004). Obrovským úspěchem se pro ni stal její druhý titul Holubi vzlétají, za nějž v roce 2010 obdržela Německou a posléze i Švýcarskou knižní cenu. Žije v Curychu.
Vypravěčka z Vojvodiny
Ta dvě místa jsou jako protilehlé strany olejomalby. Na jedné straně plátna se rozprostírá venkovská krajina srbské Vojvodiny, venku za domem stojí suchá toaleta a podnebí je nasáklé strachem z budoucnosti a tušením brzkého konfliktu. V bytě ve Švýcarsku sice stojí vestavěný záchod a dokonce v obývacím pokoji i televize, skrze plátno však z druhé strany prosvítá podobná nejistota a strach o příbuzné.
Podobně jako obraz nemůže mít jen jednu stranu, ani vyprávění mladé dívky Ildikó by se neobešlo bez dvou odlišných výjevů. V tom jednom se neustále vrací k příbuzným na Vojvodinu, k opulentním rodinným oslavám i letmým setkáním, a vzpomíná zejména na zesnulou babičku, která pro ni byla mnohem víc než jen ztělesněním jedné generace.
Teprve s věkem Ildikó začíná chápat všechny souvislosti, jak tomu bylo se záborem půdy, otcovou nenávistí vůči komunistům a Titovi i složitou rodinnou historií, a pociťuje vlastní neschopnost jakkoli zasáhnout, když se na Balkáně roku 1991 rozhoří nový konflikt.
Rozpad Jugoslávie – v letech 1991 až 1995 v Jugoslávii proběhla krvavá občanská válka mezi jednotlivými národy, jejímž následkem byl postupný rozpad tehdejší Socialistické federativní republiky Jugoslávie na jednotlivé státy. Autonomní provincie Vojvodina, z níž pochází spisovatelka i hlavní hrdinka románu, leží na severu dnešního Srbska při hranicích s Maďarskem.
Současně pozoruje dívka samu sebe, mladší sestru i oba rodiče, jak se během let pokoušejí usadit v nové vlasti, získat si respekt místních obyvatel a po prvotním živoření úspěšně vést malou kavárnu ve švýcarském maloměstě. Jenže pro Ildikó je Švýcarsko úplně jinou zemí než pro její rodiče. Zatímco pro Miklóse s Rózsou se malá kavárna stává vysvobozením z jugoslávského pekla, dívka ji naopak stále více vnímá jako loveckou smyčku, která se utahuje kolem jejího vlastního života. Smyčku, z níž se musí vyvléknout, jinak ji tlak provázku zadusí.
Východní zkušenost
Melinda Nadjová Abonjiová ve svém románu otevírá řadu témat, které zčásti staví na vlastní emigrační zkušenosti. Vrací se k nedávné válce i mnohem starším událostem, které formovaly současnou podobu Balkánského poloostrova, hovoří o emigrační zkušenosti malé maďarsky mluvící dívky, vykresluje dvojí obraz švýcarské společnosti, v níž se vřelost mísí se záští.
V jejím díle se objevuje něco, co by v kontextu evropských dějin bylo možné laicky nazvat jako „východní zkušenost“. Podobně jako v příbězích jiných autorů z bývalých komunistických zemí se i její hrdinka musí popasovat nejen s novým životním trendem, který je dán dlouholetým odlišným vývojem západních zemí po válce, ale také hořkou minulostí, v níž zůstali lapeni její příbuzní v čele s milovanou babičkou, od jejichž zážitků byla zeměpisně i politicky odtržena.
V menší, přesto hmatatelné míře se kniha dotýká i tematiky dospívání a především práva na sebeurčení člověka. Ildikó se ocitá nad propastí. Představa života v liberálním Švýcarsku se totiž u ní dostává do rozporu se silnou maďarskou tradicí patriarchální rodiny, v níž byla vychovávána nejen generace jejích rodičů, ale i její jen o pár let starší bratranci a sestřenice.
Vyprávění v jediném sledu
Text románu má velmi netradiční stavbu. Vyprávění autorka svěřila dívce Ildikó, kterou lze v omezené míře chápat jako autorčino alter ego. S Ildikó prožívá čtenář epizodicky celé její dětství i dospívání, o nichž mu dívka vypráví v živelném, téměř překotném tempu.
Nadjová Abonjiová rozbíjí tradiční narativní formu. Přímá řeč je začleněna do textu bez uvozovek, věta často nekončí tečkou, ale pouze čárkou, čímž se celé dívčino vyprávění zrychluje a současně propojuje do jediného řečnického proudu.
Čtěte také: Emigrační zkušenost se zračí i v díle Herty Müllerové
Toto moderní pojetí však přináší i komplikaci. V některých větách nemusí být vždy jasné, která z postav promlouvá či zda se ještě jedná o přímou řeč, nebo už o myšlenky samotné vypravěčky. Některé věty v textu naopak připomenou jedinečné momentky, fotografie zachycující určité výjevy. I přes příležitostné zmatení tak celek v důsledku působí jako album skutečných vzpomínek. Občasná konfúznost je koneckonců lidským vzpomínkám vlastní.
Co přináší „Migrantenliteratur“?
Literaturu migrantů, kterou současná literární věda řadí pod širší pojem interkulturního písemnictví, nelze beztrestně začlenit do kontextu některé národní slovesnosti. Čerpá totiž z tradic opuštěné vlasti i nového domova a také o nich podává dvojí svědectví.
Připomíná v tomto směru římského boha Januse, který měl dle legendy dvě tváře. Jak příhodné je, že Janus byl bohem dveří, vchodů, začátků a konců. Román Holubi vzlétají stejnou měrou patří k dědictví švýcarské i maďarské nebo přesněji maďarsko-srbské prózy. Jeho vnitřní šíře jej navíc předurčuje k tomu, aby otevřel čtenáři nejedny myšlenkové dveře.
Název: Holubi vzlétají
Název originálu: Tauben fliegen auf
Autor: Melinda Nadjová Abonjiová
Překlad: Lucy Topoľská
Formát: 216 stran, 20×16 cm
Vazba: vázaná s přebalem
Vydalo: Jota, Brno 2011Hodnocení: **** (80%)
