Recenze filmu Vem si mou duši. Vyčpělé vraždění Wese Cravena

Ďábelský vrah s rozštěpenou osobností umírá při výbuchu sanitky. Městečko Rivertone však i nadále žije ve strachu, protože zlo nelze zabít. Jeden z průkopníků žánru, režisér Wes Craven, přichází s novým hororem. Opravdu v kinech poběží něco, co jsme ještě neviděli?

Před maskovaným vrahem se nejlépe schováte ve skříni. Zdroj: distributor filmu

Horor je jedním z nejoblíbenějších žánrů v historii kinematografie. Prošel dlouhou cestou od chlupatých monster, která se plíží po hřbitově zahaleném do tajemné mlhy, přes odporné zombie škrábající se z hrobů až k potokům krve a částem těl odsekaným nejrůznějšími nástroji. Subžánr slasher hororu má kořeny v sedmdesátých letech ve filmech Texaský masakr motorovou pilou (1974) a Halloween (1978). Ačkoli Wes Craven byl režisérem právě Texaského masakru a pokládal tak základy tohoto velmi plodného filmového odvětví, snímek Vem si mou duši je šlápnutím vedle.

Vraždění středoškoláků a jiné radovánky

Vem si mou duši předkládá tradiční narativ slasher hororu, ve kterém se údajně mrtvý maskovaný vrah vrací ze záhrobí i se svou smrtící zbraní, aby se pomstil nevinnému městečku. Policie je jako vždy neschopná, a tak všechno musí oddřít středoškoláci.

Zde konkrétně partička s názvem Rivertonská sedma, což je sedm šestnáctiletých, kteří se narodili ve stejný den, kdy maskovaný zabiják zemřel. Toho dne (ve filmu se mu říká Ripper’s Day neboli Rozparovačův den) se duše schizofrenního zabijáka uvolnily a přesídlily do těl novorozenců. O šestnáct let později vyjdou na světlo výsledky ruské rulety. Otázka je – kdo ze studentů má v sobě duši zabijáka?

Film hned v úvodu nasadí poměrně hektické tempo, a divák se nestačí divit. Starostlivý otec rodiny se mění v šíleného schizofrenního Gluma a zabíjí svou ženu. O několik bodných a střelných ran a výbuch sanitky později stále není jisté, jestli zabiják skutečně zemřel. Tato žánrová konvence, možná již spíše klišé, funguje pro méně chápavého diváka jako definitivní potvrzení, na co že to vlastně přišel do kina.

Hned poté se film posouvá o šestnáct let dopředu a neuvěřitelně se zpomalí. Režisér se sice snaží tempo znovu obnovit, ale volí k tomu velmi nevhodné prostředky. Život na střední škole není dostatečně poutavý, a když znovu začne téct krev, film se stává spíše chaotickým sledem událostí než vyprávěním. Navíc selhává už ve využití základů žánru – originálních způsobů zabití. Divák nemusí být cynik, aby si uvědomil, že nudné podříznutí krku prostě nestačí.

Ústy Rozparovače

Režisér a scenárista Wes Craven je stále více než dobrý filmový řemeslník. V těch několika málo okamžicích, kdy se nicnetušící oběť ocitne v opuštěném sklepě, buduje skvělou atmosféru. Přitom si pamětník vzpomene na Noční můru v Elm Street (1984) a zajásá. Bohužel, snímek poté sklouzne zpět k podivné kombinaci Tajemství loňského léta (1997) a středoškolského dramatu Protivný sprostý holky (2004).

Očima Ondřeje Erbana: Tak tenhle film, to je tedy opravdu něco! Musím přiznat, že jsem se u něj určitým zvráceným způsobem bavil. Ovšem asi jinak, než bylo záměrem tvůrců… Vem si mou duši je zkrátka a dobře snímek tak strašně, ale strašně špatný, až je vlastně docela zábavný. Všemu kraluje legračně hloupý scénář, až po strop nabitý množstvím překvapivých zvratů a řadou jen těžko uvěřitelných postav, o holčičí mafii, která vládne místní škole, ani nemluvě. Závěrečný dialog je pak už samým vrcholem možné stupidity. Režisér snímku Wes Craven, pro mnohé legenda hororu, tak rázně ukázal, kde leží ono příslovečné dno, pod které už se snad ani nedá klesnout. A že je tedy pořádně hluboko.

Hodnocení: odpad

Herci v hlavních rolích Rivertonské sedmičky se snaží ztvárnit rozdíl mezi normálním chováním a chvílemi, kdy jejich ústy promlouvají duše Rozparovače. Výsledek není creepy, ale spíše směšný. Asi jako když žák základní školy recituje o křišťálové studánce a snaží se ze všech sil nesmát. Své repliky deklamují mladiství herci tu se škrobenou vážností, tu s afektovanou rozverností, aniž by jim k tomu film dával nějaký skutečný důvod.

Slasher horory se ve Spojených státech natáčí jako spotřební zboží (příkladem toho jsou například horory uváděné v edici After Dark Horrorfest). Už nejsou nízkorozpočtové jako v 70. letech, kdy se dal maskovaný zabiják a mačeta pořídit za pár stovek tisíc dolarů, ale přesto vypadají stejně lacině.

Hlavní hrdina ve smrtelném nebezpečí

Z konvencí se stala klišé, na která skvěle upozornil Vřískot (1996), také z dílny Wese Cravena. Některé žánrové prvky však stále mají svůj význam. Zabiják by měl být děsivý a měla by ho obklopovat tajemná urban legend. Vraždit se musí neotřelými způsoby a film by měl nabídnout alespoň jeden falešný konec nebo překvapivé odhalení. Vem si mou duši nic z toho nemá.

Konec dobrý – všechno špatně

Zdánlivě nesmrtelným zabijákem tento horor začíná, což se může zdát jako potenciální pramen ozvláštnění filmové formy. Je to však právě naopak. Film vystřílí všechny nápady v prvních deseti minutách, během dalších osmdesáti postupně ztrácí dech a na konci už jenom příznačně sípá.

Osm statečných!

Alternativou ke konvenčnímu závěru je zde variace na superhrdinský akční film, kdy se jedna z obětí stává hrdinou a pronáší proslov o odpovědnosti á la Peter Parker. Celý snímek tak působí neukončeně, ale zároveň neposkytuje návod k tomu, jak by měl pokračovat. Žádný Jason z vody nevyskočí, ani Freddieho ruka blondýnku nezaškrtí.

Film se nedá označit ani jako nevyužitá šance, protože ve scénáři asi od počátku nevězel žádný potenciál. Vem si mou duši je průměrně natočený horor, na kterém jsou vidět zkušenosti jeho režiséra, ale až příliš z něj čiší nepřítomnost jakékoli snahy o originalitu. Jako když vrah vyděsí diváka, a když sundá masku, objeví se jen další poďobaný puberťák.

Vem si mou duši (My Soul to Take)

Horor/Thriller
USA, 2010, 107 minut

Režie: Wes Craven
Hrají: Max Thieriot, John Magaro, Denzel Whitaker, Zena Grey, Nick Lashaway, Paulina Olszynski, Emily Meade, Frank Grillo, Jessica Hecht

Hodnocení: 1*