3 fotky 
Konec světa nám na jaře představil Lars von Trier ve své Melancholii. I Béla Tarr teď ukazuje konec světa, úpadek lidstva. Ovšem naprosto odlišným způsobem.
Béla Tarr není režisér pro masy. Jedním z jeho nejoceňovanějších filmů je Satanské tango (1994), jehož stopáž dosahuje neuvěřitelných sedmi hodin. Tarrovu tvorbu charakterizují dlouhé (a tím se myslí skutečně dlouhé) záběry, minimum dialogů, střídmá hudba a nejednuše interpretovatelné sdělení.
Béla Tarr se narodil v roce 1955 v maďarském Pécsi. Už jeho první film(ek), desetiminutový kraťas Hotel Magnezit, vzbudil velké ohlasy. O rok později, v roce 1979, debutoval dramatem Rodinné ohniště. Mezi jeho nejslavnější snímky patří Prokletí, Satanské tango nebo Muž z Londýna. V tvorbě mu pomáhá manželka a celoživotní láska Agnés Hranitzky.
Je přirovnáván k takovým velikánům, jako byl Andrej Tarkovskij. Není žádnou velkotovárnou na sny, se svými projekty si dává načas. Turínský kůň přichází do kin po čtyřech letech od režisérova předchozího snímku, Muže z Londýna (kde si mimo jiné hlavní roli zahrál Miroslav Krobot).
Jak Nietzsche ztratil rozum
Úvodní prolog vypráví polomytický příběh o tom, jak Friedrich Nietzsche spatřil týraného koně, objal ho, pak se vrátil domů a přišel o rozum. Tento prolog predefinuje celkové vyznění Turínského koně. A to samozřejmě zdaleka ne kvůli symbolické přítomnosti tohoto zvířete.
Určitá forma nihilismu totiž charakterizuje prakticky každý záběr. Ne až tak z hlediska formálního – Tarr není žádným mladým experimentujícím ztracencem. Jeho filmařský styl je vysoce vytříbený, každá scéna, byť má zrovna zobrazovat totální vyprázdněnost života, je jakýmsi zvláštním způsobem plná. Z každé scény čiší maximální péče, velké cítění pro obraz (film je černobílý, a tak si kromě kompozice kameraman perfektně hraje se světlem a tmou) a naprostá přesnost vyjádření.
Muž vstane, žena ho oblékne. Žena jde pro vodu, začíná práce. Práce končí. Večeře sestává z jednoho vařeného bramboru, přičemž muž finišuje jako první a jde si sednout k oknu, aby tiše pozoroval svět tam venku, a žena pomalu dožvýkává svůj příděl. Žena převlékne muže. Stmívá se. Den druhý, třetí atd.
Jenom se nerozptylovat
Ubíjející koloběh občas něco naruší. Ať už to je vůz kočovných cikánů nebo návštěva souseda. Přičemž obě tato vyrušení jsou svým způsobem zásadní. Důležitějšími zvraty (jestli se to vůbec dá takto nazvat ve filmu, kde všechno plyne v duchu hesla pomalu a postupně) jsou ale znaky postupného rozkladu – nejdřív onemocní kůň, pak dochází voda… A tyto věci jsou v pustině, kde je rodina plně odkázána sama na sebe, zásadní.
Mezi nejdůležitější prvky Turínského koně patří právě repetitivnost a vyprázdněnost záběrů. Oba evokují životní stereotyp, depresivní samotu, prázdno. A už zmíněný nihilismus, který nevychází ani tak z postav, ale ze světa, jež je obklopuje a jehož jsou součástí.
Očima Oldřicha Mánerta:Technická dokonalost zadusaná do země příliš chtěnou uměleckostí a touhou sdělit úplně vše. To, co by Guy Ritchie vměstnal do 4 sekund, Tarr do zemdlení opakuje po nesnesitelně dlouhou dobu. Záměr diváka duševně vyčerpat, ale zároveň u něj nastartovat intelektuální pochody, funguje přibližně do poloviny stopáže. Následuje místy až teroristická repetitivnost, která eskaluje v dlouho neviděnou nudu. Chápu záměr, chápu sdělení, zvolenou formu ale přijmout nemohu.
Hodnocení: 2**
Dále je tu minimalismus vyjádření, takřka žádné dialogy, dlouhé tahy kamerou a stále stejná hudba. To vše má kromě výše zmíněného ještě jeden význam – Tarr chce svého diváka zbavit nutnosti (nebo možnosti, chcete-li) vnímat jakékoliv zbytečné podněty, přimět ho nerozptylovat se a donutit ho soustředit se na danou myšlenku ve své podstatě.
Příčina a důsledek, důsledek a příčina
V Tarrových filmech je přirozeně mnohem víc skryto než odhaleno. Jako ve všech takzvaně uměleckých filmech je třeba smysl hledat a je pravdou, že Turínský kůň je plný symbolů, odkazů a skrytých narážek od Bible po moderní civilizační neduhy. Přesto poselství o konci civilizace, o zániku lidského života, o jeho totální a na konec fatální bezobsažnosti je víceméně zřejmé.
Těžký to život
Ale zatímco co je zhruba jasné, proč už méně. Je snad pouhá prázdnota a strojenost bytí důvodem? Nebo pouhým vyústěním? A co je tedy příčinou? Možná čím dál větší lidská zkaženost? Ale proč? Je to trest nebo není? Turínský kůň klade otázky, ale už neposkytuje jasné odpovědi.
Ono to ale nakonec zas tak nevadí. Důležité je, že Tarr není žádný pseudoumělec. A to nejen například pro čistou krásu kamery, která široce švenkuje přes celou místnost, aby pak na určitém objektu zůstala dlouhé vteřiny stát. To je jen malý střípek komplexního světa Tarrovy filmařiny, která chce (jak jinak) především přenést poselství. Poselství, které může vypadat poměrně jasně, obsahuje však velké množství rovin, jejichž plné pochopení by člověku trvalo (popřípadě bude trvat) velice dlouho. Zážitkem je už ale i možnost to zkusit. I když to není zrovna jednoduché.
Turínský kůň (A Torinói ló)
Drama
Maďarsko / Švýcarsko / Německo / Francie, 2011, 146 minRežie: Béla Tarr, Agnés Hranitzky
Hrají: János Derzsi, Erika Bók, Mihály Kormos, RicsiHodnocení: 4****
