4 fotky 
V Cannes se Stromu života dostalo Zlaté palmy, ceny za nejlepší film. Kritika si tento metafyzický filmový opus dozajista zamiluje. Náročný divák si bude libovat a rozplývat se blahem. V učebnicích historie filmu už má tento snímek zarezervovanou stránku až dvě. A většina lidí se bude nudit.
Pláž nebo nebe? Zdroj: Distributor filmu
Strom života je avizován jako epické dílo, jako epický a dokonalý příběh. Opak je ale pravdou. Strom života je tak bytostně prostoupen všudypřítomnou lyrikou, krásou obrazu a silou hudby, že příběh sám utíká a schovává se někde na pozadí. Síla okamžiku, čistá nádhera obrazu vítězí nad celkem.
Nálada a pocity, jež vystupují z plátna. Zachycený okamžik uvězněný ve filmovém pásu, posléze vypuštěný na svobodu v potemnělém sále. Příběh je odstaven na druhou kolej a vzdaluje se do dáli, až mizí někde za obzorem. Poetika a lyrika vítězí nad epikou. A to se ne všem bude líbit.
Jen pomalu, nikam nespěchat
Mohl bych vám klidně celý příběh převyprávět, anebo vám o něm neříct vůbec nic. Když pak Strom života uvidíte, nebude v tom žádný rozdíl. O nic vás nepřipravím. Přesto, Strom života je o Bohu. Film o dospívání, o komplikovaném vztahu k otci, o složitém vztahu k synovi. Film o stárnutí, film o tom, proč si život sami děláme těžším. Proč nás něco uvnitř nás samých nutí dělat věci, které nesnášíme, a nedokážeme být takoví, jací bychom být chtěli.
[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/2011_strom_zivota_the_tree_of_life/]S čím se mnoho lidí bude jen těžko smiřovat, je fakt, že Strom života je snímek opravdu pomaloučký. Tempo negraduje ani s blížícím se závěrem. Nepřichází katarze, závěrečné rozuzlení. Strom života jako by napřed přestal kvést a poté začal i postupně odumírat.
Po prvních desítkách minut mě naplňoval pocit, že koukám na něco speciálního, výjimečného. Kdy každá scéna je zážitkem, každý záběr je malým vyvrcholením. Nedoslovné úvahy o Bohu. Je? Není? Dohlíží na nás? Proč tohle dopustí? Žádný kýč, žádné explicitní vysvětlení. Nenuceně.
A pak toto všechno kamsi mizí. Kamera se maličko okouká, příběh se rozplývá a nikam se nevyvíjí. Strom života, který měl po první hodině nakročeno stát se jedním z největších filmových zážitků mého krátkého života, ustrne. Už neroste. Nikam. A popravdě řečeno trochu nudí.
Sen nebo skutečnost?
Když jsem říkal, že film nepřináší žádnou katarzi, žádné rozuzlení, není to tak úplně pravda. Rozuzlení je jen dost volné a abstraktní. Otázky zůstávají nezodpovězeny, protože na ně odpovědi nejsou. A my je nikdy nepřestaneme hledat.
Síla obrazu
Aniž bych chtěl jakkoli srážet ostatní aspekty filmu, Stromu života jednoznačně kraluje vizuální stránka. Kamera je neustále v pohybu, přesto citlivě snímá a zachycuje atmosféru a emoce. Každý jednotlivý snímek filmového pásu mluví sám o sobě. Vypráví svůj vlastní příběh. Síla obrazu. Mystika okamžiku. Dokonalá barevná stylizace.
Kameraman Emmanuel Lubezki, známý například prací na obrazově výrazných filmech jako Potomci lidí nebo Ospalá díra, dokazuje, jak široké jsou jeho schopnosti. Jak dokáže vyjít vstříc stylizaci celého snímku a představám režiséra.
Očima Pavlíny Nouzové: Terrence Malick ve svém posledním snímku rozjel lépe řečeno filozofické dílo než kinematografické. A současné tvorbě se jen minimálně podobá. Děj Stromu života není chronologický, obsahuje několik časových i mimočasových rovin (například život po smrti), scénář se skládá spíše z několika scén šikovně poslepovaných k sobě než z lineárního děje. Jenže to všechno nemusí na každého působit.
Spousta myšlenek je zde vysvětlována pomalu a zdlouhavě, několik záběrů jistě má svou hloubku, ale zároveň balancuje na hraně směšnosti (dinosauři u řeky) a především sledování vývoje postav je mírně přepálené. Ano, nejde tu sice o vývoj postavy Brada Pitta, ale spíše o vývoj celého života, jenže ten Pitt tu je a od začátku každý tuší, že ač je na své syny tvrdý, v závěru nám bude sděleno, že „on takový musel být, a bylo to dobře“. Až moc předvídatelné na někoho, kdo se věnuje i otázkám stvoření světa.
Hodnocení: 3***
Poetické obrazy Stromu života, temná animovaná kamera v Ospalé díře, strohé, realisticky drsné záběry v Potomcích lidí. Nesourodá to sbírka vizuálně působných snímků, které má na kontě tento původem mexický, na Oscara čtyřikrát nominovaný kameraman. Dovolím si tipnout, že za Strom života ho přinejmenším nominace ani pro tentokrát nemine.
Zvláštní to Malick
Režisérem a scenáristou snímku v jedné osobě je Terrence Malick. Patrně velice zvláštní muž, který nejdříve vystudoval filozofii a k filmu se dostal až v poměrně pozdním věku. Muž, jenž netočí příliš často.
Nahoru a dolů, jako v životě
Jeho posledním počinem byl Nový svět z roku 2005, předtím asi neznámější z jeho filmů, Tenká červená linie z roku 1998, která vznikla po dvacetileté pauze premiéry snímku Nebeské dny. Všechny Malickovy filmy jsou vysoce ceněné kritikou, ale jejich divácký úspěch není nijak valný. Obávám se, že to bude případ i Stromu života.
Způsob vyprávění je roztříštěný, nelineární. Kmitá mezi dětstvím v 50. letech, stvořením světa i dnešní realitou, ale nejen to. I v pasážích, které se odehrávají v jednom údobí, je Malickovo vyprávění chaotické. Koláž výjevů, útržků vzpomínek a zážitků. Tu mizí, tu zůstávají déle. Jako bublinky vzduchu, které vyplouvají na vodní hladinu. Přesto nepůsobí příběh zmateně a klidně si pluje dál svým tempem.
Je libo hvězdy?
Kolonku hvězdné obsazení film splňuje díky angažmá Brada Pitta a Seana Penna. Zatímco Pitt dostává v roli otce široký prostor, Penn jako jeho již dospělý syn smiřující se s minulostí se na plátně objevuje jen sporadicky. Jeho role je prakticky beze slov, Penn však přesvědčuje, že má charisma i herecké schopnosti na to, aby tuto němou roli s přehledem ztvárnil.
Sestavu velkých jmen doplňuje takřka neznámá, avšak vskutku okouzlující Jessica Chastain v úloze matky. Jak o ní prohlásila producentka Stromu života Dede Gardner, Jessica „je nadpozemská ve své kráse, téměř průsvitná, a přináší pocit laskavosti a vlídnosti, což se přesně hodí k matce této rodiny“. Zajímavostí je, že ve filmu, který hojně využívá klasické hudby, zazní i Vltava Bedřicha Smetany.
Strom života je velmi osobní a citlivý snímek, silný v detailech, v jednotlivých okamžicích. Hluboký a poetický. Chytrý a náročný. Ač neskutečně vizuálně působivý, kvůli velmi pomalému tempu vyprávění, kvůli tomu, že vlastně negraduje, nevrcholí. Film maličko nudný. Terrence Malick zde povýšil zábavu na umění, a tak je ke Stromu života třeba přistupovat, pokud chcete jeho kvality docenit.
Strom života (The Tree of Life)
Drama / Podobenství
USA, 2011, 138 minRežie: Terrence Malick
Hrají: Brad Pitt, Sean Penn, Jessica Chastain, Joanna Going, Jackson Hurst, Fiona Shaw, Crystal Mantecon, Tamara Jolaine, Hunter McCracken, Dustin AllenHodnocení: 4****
