Recenze filmu Odnikud někam. Intimní, citlivý, tichý, pomalý a hlavně skvělý

„Když žijete naplno život plný večírků, dívek a drog, jaká jsou pak asi ta rána?“ řekla si Sofia Coppola, držitelka Oscara za Ztraceno v překladu, a natočila Odnikud někam.

Nuda, co?, Zdroj: distributor filmu

Nikam to nevede. Všude jenom prázdno. Prázdno, který odsouváš mimo svý zorný pole skrze povrchní zábavu. Prázdnota, která je pořád s tebou, ale ty ji nechceš vidět. Schováváš se před ní na party, schováváš se před ní se striptérkama, pomáhá ti chlast. Prášky pomáhaj taky.

Pak sedíš. Sám. V prázdným hotelovým pokoji a nevíš co. Kouříš. A ta prázdnota na tebe padá. Je všude. Řešení? Chlast. Striptérky. Sex. A pak další ráno, další den, další večer, další noc a nic. Pěkně pořád dokola. Znovu a znovu. Odnikud nikam. Poznáváš se? Jsi Johnny Marco.

Kdo je Johnny Marco?

Johnny Marco je hvězda. Žádnej charakterní herec. Hezkej chlap, co hraje v hollywoodskejch trhácích. Není na ně nijak zvlášt pyšnej. Není taky proč. Je to práce, co vypadala jako zábava. Zábava, která mu přinesla peníze a slávu. Práce, která mu přinesla život v prázdným hotelovým pokoji. Je čas podívat se životu do tváře, je čas podívat se sám sobě do očí. A Johnny už to začíná tušit taky.

Nečekejte žádnou bombastickou podívanou, sexy scény s filmovými hvězdičkami, drogové jízdy nočním L.A., automobilové honičky s paparazzi. Nic by nebylo vzdálenější pravdě. Odnikud někam je film křehký, pomalý a intimní. Je o Johnnym. Je o jeho dceři Cleo. Sofia Coppola nás nechává nahlédnout do jejich životů, do jejich myslí. Nechává nás být s nimi o samotě. V soukromí. V pokoji, v autě, v bazénu. Důležité jsou obyčejné věci. Show jde jenom po povrchu. Malé věci nás zasahují. Drama není v akci, drama je v pocitech.

V Johnnyho hlavě

Jste v kině, v potemnělém sále. Film začíná a vy sledujete Johnnyho na plátně. A najednou jste tam. Jste v jeho hlavě, víte, co cítí, jak mu je, co si myslí. Prožíváte stejné pocity. Jste s Johnnym v jednom pokoji. Jste tam, když se nudí, a vy se nudíte s ním, když neví co dál. Když má konečně radost ze života, když věci začínají dávat smysl a vy z toho máte radost také.

Jste Johnny Marco, když jde poprvé s Cleo na její trénink krasobruslení, když jí poprvé věnuje čas, když je na ni poprvé pyšný. Když vy jste na ni poprvé pyšní. Když poprvé cítí něco víc. Když Cleo bruslí, není to jako tanečky striptérek. Tohle má něco do sebe. Tohle začíná dávat smysl. Tohle vás konečně nutí něco cítit. A prázdnota pomalu mizí.

Ticho, klid a radost

Odnikud někam je jiný film. Je komorní, pomalý, nikam nespěchá. Tohle není rytmus, na který jsme z amerických filmů zvyklí. Čas tu plyne odlišně. To potvrzuje představitel Johnnyho Marca Stephen Dorff: „V určitých chvílích Sofia chtěla, aby čas na plátně byl stejně dlouhý jako ve skutečnosti. Ve filmech jsem kouřil i dřív, ale nikdy jsem před kamerou nevykouřil celou cigaretu. Seděl jsem několik minut v pokoji, v klidu kouřil, a ačkoli tam byl celý štáb, měl jsem pocit, že jsem tam jen já se svými myšlenkami.“

Očima Lucie Šimůnkové: Srovnání se snímkem Ztraceno v překladu (2003) je pravděpodobně to první, co se u nového filmu režisérky Sofie Coppoly nabízí. Los Angeles je v jejích očích stejně neživé jako Tokio, naproti tomu hotel Chateau Marmont zabydluje lidmi (například číšník hrající na kytaru) a vytváří z něj domov hlavní postavy Johnnyho. Jeho původně odměřený vztah s dcerou se mění na opravdovou lásku mezi rodičem a dítětem. S Johnnyho proměnou se vyvíjí i film sám. Patrně nejlépe je to slyšet – nediegetický hudební doprovod se objevuje až v jeho poslední třetině. Snímek je cestou od ničeho k něčemu, a sice může působit odměřeně (což je ostatně pro režisérku typické), ale přesto zanechá hluboký dojem.

Hodnocení 4****

Na druhou stranu chápu, že tempo a křehkost filmu, které mě  fascinují, může spousta lidí vnímat úplně naopak. Je tu koneckonců spousta nudných rozvleklých scén, málo dialogů, žádné zvraty. Jako by se tam vlastně vůbec nic nedělo. Tak tam někdo sedí a kouří, a co jako? Pak jen těžko budete prožívat s Johnnym jeho obyčejná dramata, spíš vás bude trápit, kolik že peněz jste to vyhodili za lístek na tuhle blbost.

Velký podíl na podobě filmu, na jeho náladě, má bezpochyby kameraman Harris Savides. Jeho dlouhé, klidné a velmi často statické záběry podtrhují intimní atmosféru snímku. Nejsou nijak vyumělkované. Naopak – jsou čisté, jemné, obyčejné. Ostatně takové jako celý film.

Sofia Coppola říká, že chtěli se Savidesem dosáhnout romantické nálady. A tak nejenže natáčeli na klasický film, a nikoli na digitál, jak by se u nízkoropočtového snímku nabízelo, ale dokonce použili staré klasické a obrazově jemnější čočky Zeiss, na které natáčel i Sofiin otec Francis Ford Coppola (autor slavného Kmotra či Apokalypsy) svůj film z roku 1983 Dravé ryby. Když už hovořím o náladě filmu, nemůžu opomenout soundtrack, o který se postarala kapela Phoenix. Ten k filmu zkrátka a dobře pasuje dokonale. Vzájemná harmonie. Upřímná radost.

Jako dobrá káva

Odnikud někam je výjimečný film. Není to snadná zábava, odpolední rozptýlení. Musíte mu vyjít vstříc. Naladit se na jeho notu. Přistoupit na jeho hru. Odnikud někam je jako dobrá káva. Žádný půllitrový kelímek od Starbucks se spoustou mlíka a cukru, ale silné espresso jemné chuti, které provoní celou místnost na hodně dlouho. Porota benátského filmového festivalu asi měla podobný názor, když tento film v roce 2010 ověnčila Zlatým lvem, cenou za nejlepší film.

Odnikud někam (Somewhere)

Drama
USA, 2009, 98 min

Režie: Sofia Coppola
Hrají: Stephen Dorff, Elle Fanning, Chris Pontius, Benicio Del Toro, Laura Ramsey, Becky O´Donohue, Alexander Nevsky, Laura Chiatti, Michelle Monaghan

Hodnocení: 5*****