Taky se nemůžu srovnat s předramatizovaným hudebním doprovodem některých scén a lá „teď si sakra uvědomte ten tragický rozměr“. Tohle se hodí maximálně tak do starých samurajských filmů, ne sem. Stejně tak záběry tříštících se vln, které mají symbolizovat hrdinovu rozervanou duši. Hezké, ale ohrané.
Karta se obrací
Dost bylo kritiky. Pojďme se podívat z druhé strany, s trochou shovívavosti. Na první pohled se skutečně zdá, že nám režisér není schopen nic kloudného sdělit, že je to celé rádoby rozjitřený pohled do poničených životů mladého chlapce a dívky, formálně krásně zabalený, finálně ale nepřesvědčivý a ve své rádoby čistotě nabubřelý. Jenže čím víc o něm po skončení titulků přemýšlím, tím méně jsem si jistá…
Norské dřevo ukazuje všudypřítomný smutek, narušení a bolest hlavních hrdinů plynoucí ne z nějakých zmatených výkyvů dospívání, jak jsme často na plátně svědky, ale z tragických událostí, které je potkaly. Dělá to sice nemotorně, ale v konečném důsledku celkem upřímně. Režisér se tak moc ponořil do postav, že zapomněl na diváky. Je ale fajn, že si při tom na nic nehrál (až na ty rozbouřené vlny – to fakt nepřekousnu).
Co má společné Norské dřevo, Babel a Bratři Bloomovi? Rinko!
Velkým plusem jsou také výborní představitelé hlavních hrdinů – Ken’ichi Matsuyama a především Rinko Kikuchi, kterou jsme viděli v Babelu nebo Bratrech Bloomových. Kikuchina Naoko v jednu chvíli vypadá jako ztracená holčička, která by se ráda dozvěděla něco o životě (a hlavně o sexu a tajích pánského přirození), a hned nato zase jako životem prozkoušená dívka v postupném rozkladu své vlastní duše. Ústřední je ale postava Torua, který Naoko miluje celou svou osobností a je ochoten se o ni starat do konce života. Matsuyama sice není tak charismatický jako Kikuchi, ale pořád se nemá za co stydět.
Očima Pavlíny Nouzové: Na vině mého nijak zvlášť nadšeného hodnocení je z části i fakt, že jsem nečetla knižní předlohu. Spousta obrazů pro takové nečtenáře pak nedává smysl. Hlavní problém ale spočívá v absenci citů. Murakami je pro mě autor imaginativní, zvláštní, ale především emotivní, který ve mně něco zanechá. Filmové zpracování Norského dřeva je jenom studeným a neskutečně zdlouhavým pokusem o převedení originálu. Pořád lepší než Stmívání, ale to je trochu smutná obhajoba.
Hodnocení: 2**
Konečný rozsudek? Norské dřevo mělo dobře našlápnuto – s křehkou atmosférou a trudným příběhem. Ale vinou ne úplně zvládnuté adaptace knihy a nejisté režie, která přeskakuje od jemných, citlivých scén k přemrštěným výjevům bez výrazného obsahu, zůstává ve zmatku. Ale v poctivém zmatku.
Norské dřevo (Noruwei no mori)
Drama / Romantický
Japonsko, 2010, 133 minRežie: Anh Hung Tran
Hrají: Ken’ichi Matsuyama, Rinko Kikuchi, Kiko Mizuhara, Tetsuji TamayamaHodnocení: 3***