Recenze filmu Jana Eyrová. Alenka a Magneto se zamilují na anglickém venkově

Nová adaptace knihy, kterou každý zná, ale málokdo četl. Jana Eyrová je pečlivý, nikoli však doslovný přepis, který nenechá jedno oko suché.

Jana a její pan Božský, Zdroj: distributor filmu

Charlotte Brontëová se netěší tak univerzální oblibě jako Jane Austenová, přesto se její nejznámější knize, Janě Eyrové, dostalo osmnácti celovečerních a devíti televizních adaptací. Ta nejstarší přitom pochází již z roku 1910. Přes rozsáhlost knihy (má téměř pět set stran) i příběhu (zahrnuje takřka celý život titulní hrdinky a četné popisné pasáže) se režisérovi nového filmu podařilo vměstnat vše důležité do dvou hodin a do značné míry i zachovat ducha díla.

Ošklivka a ošklivec

Příběh titulní hrdinky se nijak výrazně neodlišuje od jiných romantických zápletek. Jana (Mia Wasikowska) jako nemluvně osiří a ujme se jí rodina jejího strýce. Zde však trpí pouze ústrky a nedostatkem citu a nakonec je odeslána do stejně nehostinné dívčí školy. Ve svém prvním zaměstnání se osmnáctiletá Jana seznamuje s panem Rochesterem (Michael Fassbender), do kterého se zamiluje. Jejich lásce však nepřeje složitá minulost páně Rochesterova a všechno se ještě hodně zamotá, než Jana dojde ke svému happyendu.

Romantický film je většinou o krásných lidech, prožívajících krásný příběh se šťastným koncem. Předloha Brontëové se však opakovaně vrací k tomu, že jak Jana, tak pan Rochester jsou nehezcí, až oškliví lidé, jež k sobě přivedlo vzájemné porozumění. Tvůrci filmu to vyřešili šalamounsky – obsadili hezké mladé lidi, kterým navrhli příšerné (ale dobově velmi přesné) účesy. Wasikowska nosí na hlavě podivný drdol, ze kterého jí vykukují po elfsku uši, zatímco Fassbender má licousy a lá Franz Josef. Jinak je obsazení výjimečně dobré – herci typově odpovídají svým postavám, a to včetně viditelného věkového rozdílu.

Jana Eyrová podává po vzoru knihy, psané v první osobě, velmi subjektivní obraz Janina příběhu. Děj vypráví retrospektivně a do první části snímku z Janina dětství se prolínají události filmové přítomnosti z pobytu v domě Na Blatech. Mimo jiné tím snímek ukazuje poučenou práci s předlohou, nikoli pouze její tupé překreslování na filmové plátno.

Konečně deštivá Anglie

Snímek dobře buduje atmosféru, jež se značně liší od filmového a knižního obrazu Anglie v Pýše a předsudku (2005). Na rozdíl od sluncem zalitého života sester Bennetových, Jana se potýká se samotou, strachem a nenaplněnými tužbami, které dodávají na zajímavosti nejen jí jako hrdince filmu, ale také jejímu okolí. Anglie zde není idylickou krajinou plnou pohodlných venkovských sídel, ale studeným a nehostinným prostředím, kde se skrze hustá oblaka jen těžko derou paprsky slunce.

Až zbytečně v mnohých scénách působí hudba, jež se většinou skládá z tradičních teskných smyčců a klasicistního klavíru. Jako by tvůrci nevěřili, že jejich hrdinka dokáže vyjádřit tak silné emoce sama. Ve výsledku tak nudný hudební doprovod (pánové Beethoven a Mozart prominou) sráží herecké výkony i práci s kamerou. V místy nepřirozeném odříkávání dialogů se zrcadlí povaha Jany. V knize je detailně popsáno, jak pečlivě dívka volí slova a skládá celé věty, což právě divadelní řeč ve filmu ukazuje a kontrastuje s chvílemi duševního pohnutí, kdy se naopak vyjadřuje s naléhavostí a vášní.

Očima Elišky Nové: Román Charlotte Brontëové z roku 1847 se dočkal už několika filmových, případně televizních zpracování. Nejnovější verze  je jednou z dalších verzí, sic tou z těch lepších. I proto, že má Judi Dench. Nové Janě Eyrové se vlastně nedá nic vytknout, jenže stejně dobré bylo televizní zpracování Osudová láska Jany Eyrové, které je u nás rozděleno do čtyř dílů po šedesáti minutách, ve Spojených státech pak dva díly po sto dvaceti.

Nové zpracování zvládlo vervat děj do dvou hodin, aniž by něco podstatného vynechalo. Jana Eyrová je opulentní historická podívaná se skvělými hereckými výkony, jen škoda, že není lepší než některé předchozí. To ji činí trochu zbytečnou.

Hodnocení: 4****

Tvůrcům filmu je třeba vyčíst zejména to, že v rámci nezbytného krácení zcela opustili zvláštní způsob, jakým spolu Jana a pan Rochester mluví. Některé dialogy sice citují slovo od slova, ale vybírají si vážné rozhovory, v nichž se zcela ztrácí typická ironie a škodolibost, která oba milence poutá. Náboženský aspekt knihy padl za oběť přiblížení příběhu dnešnímu divákovi a až na šepot ve větru se ztratila mystická náhoda, která jinak v předloze hraje důležitou roli.

Ať žije romantika

Pro amerického režiséra Caryho Fukunagu je adaptace britského románu teprve druhým celovečerním filmem. Jeho debut Sin Nombre (2009) měl premiéru před dvěma lety na filmovém festivalu v Karlových Varech a kritika na něm ocenila zejména citlivý přístup k tématu nelegálních imigrantů, kteří směřují z Mexika do USA.

Se stejnou citlivostí Fukunaga zpracoval román Charlotte Brontëové. Jeho film je pečlivým převedením knižní předlohy na filmové plátno, místy příjemně inovativní a nikdy otrocky doslovné. Mrzí pouze opuštění některých motivů knihy, které by odlehčily temnou atmosféru. Jana Eyrová je tak vážný film, až divák téměř nepozná, že jde především o červenou knihovnu a že pan Rochester je jen další variací pana Darcyho.

Jana Eyrová (Jane Eyre)

Romantický / Drama
Velká Británie / USA, 2011, 120 minut

Režie: Cary Joji Fukunaga
Hrají: Mia Wasikowska, Michael Fassbender, Judi Dench, Jamie Bell

Hodnocení: 4****