Recenze filmu Divadlo Svoboda. Dokument pro neználky scénografie

Kdo byl Josef Svoboda? Co je to divadelní scénografie? Má tak podstatnou roli, když divák sedí v hledišti a sleduje hru, nebo je jen druhotná za hereckými výkony a režií? Dokument Divadlo Svoboda se možná snaží odpovědět na příliš mnoho otázek.

Josef Svoboda, mág na poli scénografie, Zdroj: distributor filmu

Ano, Josef Svoboda byl logicky scénograf. Těm, kteří se zajímají o divadlo, dokonce nesmírně známý. Spolupracoval s Alfredem Radokem i zahraničními režiséry. Divadlo Svoboda se snaží mapovat jeho život včetně nepříjemné komunistické minulosti a na jeho pozadí pak seznámit laiky s profesí takového scénografa.

Za co všechno může scénograf?

Osobně se řadím spíš mezi ty neznalé, kteří přijdou na divadelní hru, zhltnou brilantní scénář, ocení herecký výkon, ale tím končí. Možná je to slabým rozhledem na divadelních prknech, možná (a to spíš) ustupující kvalitou české scénografie.

Josef Svoboda zemřel v roce 2002 a zanechal za sebou rozsáhlou originální tvorbu. Především díky používání zrcadel udělal z her jako Ze života hmyzu i něco, co se přibližuje výtvarnému umění. Vrcholem pak, alespoň pro mě, je La Traviata, kdy před diváky nejprve stojí prázdné jeviště… Ale poté se ze země začne zvedat obří zrcadlo, které odráží namalovanou oponu na podlaze. Herci se následně v něm zrcadlí také a vytvářejí tak vlastně dvojitou hru – skutečnou a její iluzi.

Svoboda byl znám svou hrou světla a stínů - zde hra Tosca

U tohoto dokumentu je velká škoda, že to nejzajímavější na něm je jeho obsah, jeho hlavní aktér. Rozhovory s charismatickým Svobodou, úryvky z jeho her či fotografie se znázorněním systému dané kulisy. Jakmile ale vystoupíme z historických záznamů a přejdeme do reality, dokument začne být mírně rozpačitý. Především jeho autor Jakub Hejna, který jím diváka provází a hned na začátku vysvětlí, že je Svobodův vnuk. Už v tomto sdělení můžeme hledat zákeřnost, jež pak nahlodá celý snímek. Je osobní. Až přespříliš.

Amatérské vzezření patřící spíš do televize

Hejna logicky tyká své matce a i jiným lidem v rozhovorech, ale ve výsledku to působí amatérsky, jako kdyby to byl malý kluk, který si usmyslil, že jeho děda byl určitě čupr pán, a tak o něm něco natočí. Problém s příbuzenským vztahem zřejmě nešel vyřešit jinak/lépe, to ho ale neomlouvá.

V La Traviatě použil obří zrcadlo

Druhou vadou je potom celková televizní podoba dokumentu. Skutečně nic zajímavého než záznamy se Svobodou neobsahuje. I to dá dokumentaristovi práci, posbírat materiál, protřídit ho a tím pádem ho i celý odkoukat. Jenže může si pak sehnat kvalitní kameru, iniciativního kameramana k ní a vůbec nějaký štáb. Tady to vypadá, že se sešli dva kamarádi a holt něco natočili.

Divadlo Svoboda je tak dokument, který je kvalitní především po informační stránce. Ovšem po té umělecké zaostává a spíš než do kina skutečně patří do televize.