Recenze filmu 3. Když to dělá každý s každým

Být moderním párem intelektuálů v Berlíně jednadvacátého století je pěkná dřina. Hannah uvádí televizní show, Simon je umělecký architekt. Spolu jsou už přes dvacet let. Nikdy se nevzali, děti nemají, nikdy je nechtěli. Ani teď po nich moc netouží. Ale krize středního věku se zkrátka nevyhýbá nikomu. Alespoň ve filmu ne.

Je ta výzdoba dost intelektuální, miláčku?, Zdroj: distributor filmu

Celkem si rozumí. Mají se rádi. Nudí se. Už dlouho spolu nespí. Respektive spí spolu, v jedné posteli, ale sex už neměli ani nepamatují. Znáte to – ve filmech už jste to mohli vidět milionkrát – leží na manželském loži, vedle sebe, ale každý sám, jsou k sobě tak blízko, a zároveň si jsou tak daleko. No klasika.

A aby toho nebylo málo, Simonova matka umírá na rakovinu. A rakovinu diagnostikují i Simonovi. Rakovinu varlete, okamžitá operace nutná. (Nebojte, o nic nebudete ochuzeni, čerstvě odoperované varle uvidíte na vlastní oči.) A k tomu potkají Adama. Oba, jak Simon, tak Hannah. Ale každý zvlášť. A oba s ním začnou spát. Tedy mít sex, aby bylo jasno. Každý zvlášť. Tedy aspoň ze začátku.

Komedie? Drama?

3 je nejspíš komedie, břitká komedie. Žádná romantika jako s Tomem Hanksem a Meg Ryan nebo fóry Zdeňka Trošky tady naštěstí nemají místo. 3 je vtipné nějak tak mimochodem, a ne zas tak moc.

[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/2010_3_3/]

Stejně tak by mohlo na tenhle film pasovat označení romantické drama. Koneckonců milostný trojúhelník tu už máme. Jenomže tady zase té romantiky tolik není – po pravdě tu není žádná. A taky nebývá zvykem, aby v milostném trojúhelníku spal každý s každým. Nebo že by to bylo drama generační? Možná, proč ne vlastně. 3 zřejmě zasáhne lidi kolem čtyřicítky více než zbytek populace, které je krize středního věku cizí nebo rovnou ukradená.

Proti konvencím

Režisér filmu Tom Tykwer o 3 říká, že „zkoumá generaci lidí, která více či méně zarputile bojuje s určitými konvencemi společnosti a brání se zavedeným modelům.“ Jestli ale někdo bojuje s konvencemi společnosti, je to sám Tykwer. On totiž film, kde by homosexuální vztah vypadal naprosto přirozeně a nenuceně, taky nenatočil každý.

Jenže 3 takový je. Demytizuje homosexualitu a bisexualitu jako něco nenormálního. Často se setkáte s přístupem, že oni za to nemůžou, tak bychom to měli tolerovat. Ve 3 ale to působí úplně normálně. A ukazuje se tak, že komu přijde odporné, když se chlap líbá s chlapem, je to více věcí nezvyku a svázanosti konvencemi než čímkoli jiným. Koneckonců, kterému muži se hnusí sledovat dvě nádherné dívky, jak se líbají, že?

Ještě ke mně na skleničku

Tom Tykwer, režisér filmů jako Parfém: Příběh vraha nebo Lola běží o život, se se snímkem 3 po letech natáčení v americké produkci opět vrací do Německa a k nízkorozpočtovým nezávislým snímkům. A 3 vypadá hodně evropsky. Žádná zběsilá akce a rychlé střihy, syté barvy a dokonalé záběry kýčovitých panoramat. Ale zato vcelku dost formálních experimentů. Ty nejednou přeruší obrazovou i příběhovou linii filmu, která se jinak po většinu času drží v celkem tradičních kolejích filmařských a vypravěčských postupů.

Tykwer tak začne stylizovaným scénickým tancem, kde v několika okamžicích převypráví celý příběh, který diváka teprve čeká. Pak z ničeho nic vyrukuje s černobílou rádoby děsivou groteskou. A proloží to epileptickou sérií vzájemně se překrývajících obrazců.

Očima Oldřicha Mánerta: Tom Tykwer ve své trojce skvělým způsobem kombinuje tragiku s komikou, a jak už je jeho stylem, nebojí se jinak čistě uměleckou podívanou ozvláštnit svěžími režijními nápady a na první poslech nehodící se hudbou, která ale jednotlivým scénám dodává úžasnou dynamiku. Jemně prokreslené vztahy a sympaticky profilované postavy pak pouze završují výjimečnost trojky jak v rámci evropského, tak světového filmu.

Hodnocení: 5*****

Třešničkou na dortu je Simonova maminka jako anděl poletující v ovzduší (scéna daleko předaleko za hranicí kýče vizuálního i emocionálního), což má být mimochodem odkaz na klasický snímek Vittoria de Sica Zázrak v Miláně z roku 1951. Nebýt toho, jak horlivě tenhle fakt distributor a režisér filmu zdůrazňují, nemyslím si, že by moc lidí včetně mě tuhle cennou narážku pobralo.

Někdy tyto Tykwerovy experimenty – myšleno v kontextu filmu samotného, ne že by to bylo něco, co byste už nemohli předtím vidět – fungují více, někdy méně. Podle mého většinou spíš méně. Než by přinášely jiné, odlišné emoce, nový pohled, další způsob vnímání, spíš ruší. Vytrhávají z příběhu. Netvoří jeho organickou součást, ale házejí mu klacky pod nohy.

Kdo by neměl rád sex

Kdo film viděl, dá mi za pravdu, že jestli něco nelze nezmínit, jsou to sexuální scény. Je jich tam zatraceně hodně a jsou poměrně otevřené. Ovšem, a to bych chtěl zdůraznit, jsou natočené velmi citlivě, v nejlepším slova smyslu. Není to tak, jak se občas stává, že byste se v kině styděli, že na něco takového koukáte ve společnosti spousty dalších lidí a ne doma v pokoji, pěkně za zavřenými dveřmi. To rozhodně ne. Co by ale méně tolerantního diváka mohlo odradit, je, že sexu se dost často spolu na plátně oddávají i Simon s Adamem.

Po pravdě řečeno, vlastně se pořád nemůžu rozhodnout, jestli se mi tenhle film líbil nebo ne. Má něco do sebe. To bez diskuze. Ale že bych mohl někomu s čistým svědomím říct „na to běž, to se ti bude líbit“, to asi ne… Co říct ale můžu, je „běž a uvidíš sám, je to celkem zajímavý.“