Kateřina žije v Liberci. Dny tráví se svou dvouletou dcerkou, zatímco manžel pracuje mimo město a domů jezdí jen na víkendy. Přes den se věnuje dítěti, po večerech své vášni, jíž je literatura, píše pro literární časopis. Její poklidný domácký život končí, když se setkává s tajemným Autorem a hranice reálného a iluzorního brzy přestane být ostrá.
Kateřina a Autor odpovídají pořekadlu, že protiklady se přitahují. Zdroj: Nakladatelství Eroika
Z románu Dům v Orionu dýchá mystično romantismu, bolestně naplňovaná touha po emancipaci i láska k literatuře.
Paralelní osudy dvou hrdinek vedou na Liberecko, jednou současné a podruhé meziválečné. Autorka Andrea Fischerová ve vyprávění rovněž pootevírá dveře do starobylého světa emancipované persony předminulého století Karolíny Světlé, jejíž život byl také spojený s Podještědím.
Andrea Fischerová (1977) pochází z Liberce. Vystudovala anglistiku a germanistiku, doktorát získala z anglické literatury. Její disertace na téma Romanticism gendered vyšla v Británii. V Česku debutovala roku 2011 novelou Posel. V současné době žije s rodinou v Německu.
Text je protkán nápadnými atributy romantismu, jehož genderovou stránkou se autorka zabývala ve své disertační práci. Jako genius loci se tu vynořuje divoká zahrada, které dominuje zchátralý dům. Tajemno je hmatatelné na každém kroku.
Postava samotného Autora je až máchovsky laděná; je to samotář, před světem uzavřený do svého nitra, nikdy neposkytl interview, neexistují ani jeho fotografie, a to navzdory skutečnosti, že se prakticky jedná o žijícího klasika, doslovně označeného adjektivem kanonický. Tak jako hlavní hrdina v Máchově Marince touží po dokonalé čtenářce, Autor hledá dokonalou autorku, a tu nachází v Karolíně Světlé.
Když je v hlavní roli žena
S přízviskem žijícího klasika šlápla Fischerová poněkud vedle, protože Autorovy texty, které se prolínají s příběhem Kateřiny, lze těžko považovat za víc než červenou knihovnu.
Právě on píše o Domě v Orionu v Liberci 20. a 30. let a je strůjcem postavy Markéty alias Margit, hrdinky tvořící životní paralelu s Kateřinou. Obě mladé ženy vedou dvojí život; na jedné straně je to konvenční manželství a mateřské povinnosti, na straně druhé obětují noční odpočinek na oltář seberealizace.
Triádu ženských hrdinek završuje postava Karolíny Světlé, jejímž životem a dílem jsou fascinované nejen Kateřina a Margit, ale i Autor a jedna z vedlejších postav.
Čtěte také: Karolína Světlá byla nejen tvůrkyní morálně silných hrdinek, ale i blízkou přítelkyní Jana Nerudy
Kateřina a Autor odpovídají pořekadlu, že protiklady se přitahují; starý muž a mladá žena, bezdětný samotář a matka s rodinou, pragmatická redaktorka a spisovatel s hlavou v oblacích. Co si taková protivenství můžou vzájemně nabídnout?
Spojuje je především literatura. Je nasnadě představit si, že pro hlavní hrdinku je setkání s legendou vzrušující a práce na společném interview ji vytrhává z každodenní šedé rutiny v domácnosti. Nechá se Autorem dál vést a na čas se zabydlí v 19. století, v kůži Karolíny Světlé, jejíž osud byl vpravdě romanticky trpký.
„Je to už dvanáct let, co mě na začátku školního roku v kabinetu vyhledal jeden muž a ptal se na naše absolventy. Vím, že je to dvanáct let, protože od té doby si na tu událost prostě někdy vzpomenu. Kladl takové divné otázky. Jestli k nám prý nechodil někdo výjimečný. Někdo, kdo uměl výjimečně psát. Byl hrozně nekonkrétní, připadal mi divný, jakoby nutkavý. Poprosil mě, jestli by si nemohl přečíst maturitní písemky od posledních maturantů. Váš ročník. Říkám, že byl nutkavý nebo strojený nebo neoblomný, to je to slovo, a já jsem mu tu složku skutečně dala a on si v ní strašně dlouho četl. Potom si jednu práci okopíroval. Tu vaši.“
Autor už našel dokonalou autorku a v Kateřině teď tuší ideální čtenářku – svou i díla Světlé. Co je však hlubším důvodem spisovatelova zájmu o osobu Kateřiny, je do poslední chvíle opředeno tajemstvím a vyústí v nečekané poznání. Nakolik je uvěřitelné, musí každý posoudit sám.
Psaní o psaní
Životní dráhy hlavních hrdinů se protínají v rodícím se literárním textu, ale i v jejich vlastní existenci. Setkání vpravdě osudové rozvíjí elektrizující vztah spřízněných lidí, který vnese do jejich životů to, co jim právě chybělo: Autor probudí v Kateřině dávno zapomenutý talent a sám v mladé ženě nachází nejen přítele, ale i důvěrnici, jíž konečně může svěřit svůj odkaz.
Příběh uzavírá sebenaplňující se proroctví a podle zákonitostí romantismu nekončí happyendem a naplněním – o čem by pak hrdinové mohli snít?
Zdroj: Andrea Fischerová: Dům v Orionu. Vydalo nakladatelství Eroika. Praha: 2012.
