2 fotky 
Miroslav Krobot je někomu známý jako herec, jinému jako divadelní tvůrce. Tentokrát se vrhl na filmovou režii a natočil snímek, jehož humor bude pro některé diváky těžko stravitelný.
Charaktery sester Maru a Jaru se během filmu postupně vybarví. Zdroj: A-Company CZ
Kdo už viděl některou z divadelních her Miroslava Krobota, má výhodu – tak trochu ví, co od Díry u Hanušovic čekat. Především jde o styl humoru, který Krobot používá. Na první pohled totiž vše působí lacině, buransky a o ničem. Na pohled druhý lze ale spatřit jemnou parodii na typické komedie o vidlácích z jedné malé vesničky.
Vulgarismy a shazování
V podstatě se snímek příliš neliší od sérií jako Slunce, seno. Humor je poměrně jednoduchý, často se používají vulgarismy, všechny postavy se navzájem (a především pak z pohledu scenáristy) shazují a v jistých scénách jsou vtipy až vysloveně blbé.
Když však divák přistoupí na Krobotovu hru, spatří ve všem parodii právě na tento v České republice zavedený žánr. Mezi postavami totiž vyčnívají i čisté charaktery, které uvažují nad svým jednáním, mají přirozenou inteligenci a v prostředí buranské vesnice očividně trpí. Pomocí nich tvůrci komentují, co se v jejich okolí děje a jak ostatní jednají jako směšné figurky.
Ruku v ruce s tím jde i prostinký děj Díry u Hanušovic, film totiž postupuje tak trochu odnikud nikam. Během snímku se toho příliš nezmění, nedojde k žádné záchraně světa ani změně politického systému. Nejde zde o žádné vysoké cíle a film spíše sleduje jen obyčejné životy hrdinů a nedůležité změny v nich.
Maru a Jaru
Scénář se tak nezaměřuje ani tak na onen děj jako spíše na vývoj vztahů mezi postavami a mezi postavou a divákem. Ústřední postavou je Maruna (Tatiana Vilhelmová), která pasivně, i když viditelně s nechutí, snáší život se svojí matkou a sestrou Jarunou. Během snímku se neustále objevuje téma vzpoury a změny, k nimž Maruna nevyhnutelně míří. Přetváří tak své vztahy jak s rodinou, tak s několika muži, se kterými udržuje milenecký/přátelský vztah.
Dále se mění i zmíněný vztah postav s divákem. Od začátku do konce se neustále přelévají sympatie pomocí pomalého vykreslení charakterů. Starosta ztvárněný Ivanem Trojanem tak nejprve působí jako směšný zbabělec, který se postupně dostane až k rezignovanému študovanému zoufalci. Olda Jaroslava Plesla hned od prvních scén vzbuzuje úsměv nad svou primitivností, ale divák u něj postupně zjistí i kvality, které zkušené postavy postrádají.
Ivan Trojan je další z Dejvického divadla, kdo se ve filmu objeví. Zdroj: A-Company CZ
Právě proto jsou ve filmu stěžejní herecké výkony a dialogy. Hrdinové jsou ztvárněni bezchybně, problém leda vzniká u toho, když promluví. Dialogy jsou jednoduché a plné přímočarých vulgarismů – což na jednu stranu naplňuje Krobotův cíl, na druhou to může být pro leckoho těžce stravitelné. Pro vytvoření perfektního zdání hanušovického zapadákova ale postavy mluví hanáckým nářečím, což v mnoha případech působí křečovitě a zbytečně nepřirozeně (představitelé hlavních rolí to ještě zvládají, ale například repliky Lenky Krobotové coby Jaru vyloženě rvou za uši).
Kdo má za sebou některou z her Dejvického divadla, kde je Krobot a většina herců z Díry u Hanušovic jako doma, bude snímek sledovat se zalíbením. Snadno se dá například přirovnat k Ucpanýmu systému, především pak smyslem pro humor. Pro někoho, kdo ale nepřistoupí na jeho hru, může být film utrpením o partě vidláků, která ho vůbec nezajímá a po většinu stopáže mu akorát leze na nervy.
Verdikt:
Dalo by se říct, že jde o jakýsi experiment, ale u zkušeností Miroslava Krobota jde tohle slovo těžko použít. Režisér a scenárista v jedné osobě lehce paroduje zažitý žánr a používá k tomu jak vulgarismů (komu vadí jedna kráva za druhou, asi si nevzpomněl na Slunce, seno a „Se pobleju!“ „Aby ses neposral!“), tak občas statických záběrů, v nichž postavy provádějí absurdní činnosti (v tomto případě zapalují oheň v dešti nebo pojídají chleba). Pár věcí, z nichž nejvíce vyčuhuje nepřirozený dialekt, je sice za hranicí, ale pořád jde o povedený celovečerní hraný debut.
Hodnocení: 60 %
