Do kin vstupuje film nesoucí název Detektiv Down, který odkazuje k hlavnímu hrdinovi, jenž trpí Downovým syndromem. Ačkoli je film propagován jako komedie, tak jednoduché to s ním zas není; i když smutnit u něj také nebudete.
Režisér Bråd Breien se v českých luzích a hájích proslavil především svým debutovým snímkem Kurz negativního myšlení. Ten dokonce inspiroval vznik neméně úspěšné divadelní hry.
Breienovi se podařilo přenést něco z černého humoru i do Detektiva Downa, ačkoli ho zde dávkuje mnohem laskavěji, pokorněji a vůbec veškerá humorná složka filmu se dá označit, jako inteligentní (což není bohužel u mnoha filmů samozřejmostí), ale jak bylo už úvodem řečeno, nejedná se o komedii.
Ne, že byste se u filmu nebavili, ale nebudete se popadat smíchy za břicho, plácat se do kolen a rdousit se svým vlastním smíchem. Zřejmě se budete jen dojatě usmívat a zpětně budete rádi, že byla v kinosále relativní tma a nikdo nemohl vidět ten váš do pitomě rozněžněné grimasy vytvarovaný obličej.
Když detektiv nemá případ
Jak bylo řečeno, hlavním hrdinou snímku je Robert Bogerud, který ve znamení noirových filmů (v němž se odehrává i zbytek filmu) nasadí klobouk, obleče kabát a nechá si v místních novinách vydat inzerát nabízející služby detektiva pátrajícího po pohřešovaných osobách.
K Robertovu překvapení se však všichni potenciální zákazníci zděsí při vstupu do pečovatelského domu, kde má Robert kancelář, a definitivně se rozhodnou k odchodu poté, co vidí samotného detektiva, trpícího Downovým syndromem.
Zvrat přijde v momentu, kdy mu případ nabídne manželka Olava Starra, pohřešovaného bruslaře. To však ještě neví, co ji a její rodinu čeká. Robert totiž vyznává velmi speciální metody vyšetřování, při níž se vtělí do osoby pohřešovaného a chce kráčet v jejích šlépějích.
Záhy se tedy nastěhuje do domu rodiny bruslaře a přejme jeho roli sportovce, manžela (se všemi výhodami a nevýhodami, který takovýto status obnáší) a troufne si i na otce. Takové uskupení je samozřejmě perfektním základem pro vystavění mnoha situací, více či méně zábavných.
K vykreslení Robertovy postavy napomáhá fakt, že jeho otec je sám detektivem (odtud můžeme vytušit původ jeho touhy po klobouku a obrovském případu) a jejich vzájemný vztah není zrovna růžový; nejzřetelněji od té doby, co Robertova matka zemřela a učinila tak jeho zdravotní stav ještě složitějším, než byl doposud.
Hlavní hrdina navazuje na tradici pozoruhodných detektivů, kteří se v kinematografii objevili, a to od Sherlocka Holmese až po detektiva Monka; ti všichni vykonávali svou práci přes určitý zdravotní neduh, a to jim nebránilo ji vykonávat dobře a být diváky milováni. Nejinak to je s Robertem aka Detektivem Downem.
Velkou zásluhu na tom má jeho představitel Svein André Hofsø, který sám s Downovým syndromem žije. Obrovským paradoxem je, že zatímco herec tímto zdravotním stavem nezatížen, by pravděpodobně přehrával, se svým údělem se těžce pral a působil nedůvěryhodně, tak Hofsø se jej chopil s lehkostí letitého hereckého mazáka a předvedl výkon plný emocí (fotbalovou hantýrkou bychom řekli, že do toho dal srdíčko).
Opomenout bychom ani neměli kouzelné a sugestivní lokace, jejichž malebnost je z větší částí dílem města Prahy, kde se film natáčel. Velmi příjemný zážitek dokresluje krásná hudba.
Verdikt:
Suma sumárum je Detektiv Down film nadmíru povedený. Film s humorem takovým, jak si ho představují Seveřané. Zatímco my v naší kotlině považujeme za komedie filmy typu babovřeskovin a dalších hoko-pokusů (neříkám, že nemají Babovřesky v naší kinematografii místo, jen je možná škoda, že na ně chodí tolik lidí), tak režisér Bråd Breinen přináší do kin komedii, u které se divák velmi ochotně dojme, nasytí se inteligentního humoru a odejde ze sálu plný pozitivních emocí.
Protože lidé s Downovým syndromem nejsou tak neschopní a bezmocní, jak bychom si mohli myslet, a pan režisér Breinen ví, jak nám to sdělit. Za to mu patří dík.
