5 fotek 
Klasické dramatické dílo Samuela Becketta zavítalo do Národního divadla. Nová scéna se tak stala cirkusem, v němž tragikomičtí protagonisté mohou zapříst své nekonečné rozhovory o ničem a ubíjet se šílenými situacemi až do skonání věků. Nebo je všechno jinak?
Kdo je Godot? Záchodová mísa, do které se spláchnou všechny problémy světa, nebo odvěký zakladatel vesmíru a jeho nelítostný vládce? Kdo je Godot? Abstraktní pojem času připoutaný jako těžká koule na nohu všech živých, nebo nesmyslný výtvor a životní cíl chorých klaunů bez střechy nad hlavou?
Čekání na Godota je přesně takové. Záchodová mísa. Vládce vesmíru. Čas. Začátek i cíl.
O co jde?
Čekání na Godota je dnes již klasické drama, poprvé bylo uvedeno v roce 1953. Tvoří ho dvě dějství. Hlavními představiteli jsou dva tuláci – Estragon a Vladimír. Tráví život snahou o zabití času, v němž vyčkávají na jakéhosi Godota. Jejich nesmyslné dialogy přerušuje příchod dvojice – pána Pozza s bičem a jeho sluhy Luckyho, otroka vedeného na provaze. Vzájemně pokračují v absurdním tragikomickém vystoupení.
Je to neskutečný cirkus absurdity poslepované z variací na tragédii i komiku, v němž se časoprostorová determinace smršťuje na neurčitě kdy a neurčitě kde. A tím se stává jakýmsi platným schématem na kdykoliv a kdekoliv. A pro kohokoliv.
Smradlavý bezdomovec jakožto model nekonečna
Vladimír a Estragon v režii Michala Dočekala a v kostýmech Hany Fišerové připomínají současné pražské bezdomovce: neurvalé chování, silný zápach, zdravotní problémy, oblečení jako vyhrabané ze skládky, životní cíl degradovaný na čekání na Godota a zabíjení času jako jediná smysluplná činnost, z níž se navíc nedá nijak vymanit.
Samotná scéna Davida Marka tomuto modelu nahrává: opuštěná autobusová zastávka se zářivkou. V pozadí světelná reklama. Nad zastávkou strom. Tam, kde sedí diváci, jakási skládka.
A jediná náplň tříhodinového představení? Estrádní show pro masy v hledišti (s nimiž se neustále interaguje). Diváci, stejně jako protagonisté, marní čas posloucháním rozhovorů bez hlavy a paty, v nichž se skrývá podstata celého představení. Kde jinde najít skutečnou reflexi stereotypně bezvýznamného konání lidí, než sledováním takových postav v jejich nejniternější podobě?
Konzumní loutky stereotypu
Metaforicko-symbolické hledání (či bytí v ní) absurdity života na pozadí prorockých obrazů představuje primární estetiku představení. A díky hereckému koncertu hlavní čtyřky vše diváka nadmíru baví.
Právě pro svou metaforickou údernost a rozmanité možnosti interpretace postav, scén, událostí i dialogů se stalo Čekání na Godota natolik divácky poutavé. Nedefinuje sebe sama jako jednoznačný příběh či neměnnou symboliku, charakterizuje se jako mnohovrstevnatá alegorie životů každého z nás.
Ať už je to třeba postava otroka na provaze, jenž má přes hlavu nákupní tašku, v ruce drží košík a reaguje, jak pán zapíská. Metafora konzumního člověka vláčeného propagací, propagandou a manipulací komerční liberální masové společnosti je nasnadě (milí čtenáři, nevidíte se v tom, nevidíme se v tom?).
Zapomeňte na televizní seriály. Tady jste v divadle!
David Matásek, David Prachař, Ondřej Pavelka a Jan Kačer. Bez nich by inscenace byla poloviční. Mnoho lidí tyto herce pojí zejména s televizními seriály. Vymažte je z hlavy. Tito herci jsou především excelentní divadelní umělci! Výrazové prostředky, jakými oživují své charaktery, a bezbřehá energie vyzařující z jejich výkonů vtáhne diváky do děje a nepustí je do poslední vteřiny.
Co vytknout? Snad jen délku. Zdánlivě nesmyslná a chvílemi krutá procházka lidským (ne)snažením a pachtěním může postupem času trochu upadat na tempu. Naštěstí tyto méně úderné pasáže střídají ty údernější a tempo zase nabírá na síle.
Samuel Beckett, autor dramatu, držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1969
Čekání na Godota, čekání na smrt, čekání pro čekání
Čekání na Godota rozhodně není pro každého. Události (a rozhovory mezi herci), z nichž se skládá celý příběh, jsou náročnější na percepci. Divák se snadno ztratí (a je to záměr). A když se znovu nalezne, zjistí, že o nic nepřišel. Stále se čeká. Stále se marní čas. Postavy se vůči sobě chovají někdy až drasticky, vyvíjejí se ve své intelektuální fyziognomii bez zjevných impulsů zvenčí (anebo zůstanou stále statické) a stejně to není důležité. Důležité je jen čekání. Na Godota.
Čekání na Godota
Národní divadlo, Nová scéna
Režie: Michal Dočekal
Hrají: David Matásek, David Prachař, Ondřej Pavelka, Jan Kačer, Vojtěch Lavička / Vlastimil Kaňka
Hodnocení: 5*****
