2 fotky 
Borgiové patřili k nejvlivnějším rodům své doby. O jejich nejslavnější éře, která se odehrávala mezi léty 1431 až 1519, vypráví nová kniha anglického spisovatele Christophera Hibberta.
Vatikán je hlavním dějištěm knihy. Náměstí a Bazilika sv. Petra tvoří jádro Vatikánu., Foto: Petr Vrchota
Christopher Hibbert, který napsal již kolem padesáti populárně historických děl, se opět vrací do své oblíbené Itálie. Děj knihy začíná v období před kostnickým koncilem. Krátce líčí příběh papeže Kalixta III., který jmenoval svého synovce Roderiga do významných funkcí, při jejichž výkonu si Roderigo přišel na nemalé bohatství. Roderigo se stal později po vzoru svého strýce papežem a přijal jméno Alexandr VI. I jako papež intrikoval, podplácel a snad i vraždil. I přes nakázaný celibát zplodil za svého života nespočet potomků.
Anglický spisovatel, historik a životopisec Christopher Hibbert se narodil 5. března 1924 jako Arthur Raymond Hibbert. Po studiích na Oxfordu vstoupil do armády, kde mu přezdívali Christopher. Během druhé světové války sloužil v Itálii. Po válce se věnoval psaní, které mu vyneslo nejen několik literárních cen, ale také čestný doktorát. S manželkou Susan měl tři děti, které všechny uspěly v mediální či literární branži. Hibbert zemřel 21. prosince 2008 na zánět průdušek.
Christopher Hibbert se blíže zajímá o dva nejznámější potomky Alexandra VI., kterými byli Cesare Borgia a Lucrezia Borgia. Syn Cesare zdědil po otci umění intrikovat. Jako vojevůdce dobyl spoustu území a jako milovník poznamenal zástupy žen, ať už o to stály, či ne. Lucrezia byla třikrát vdaná a porodila několik dětí, z nichž ne všechny pocházely z manželského lože. Prý souložila jak se svými bratry, tak se svým otcem. Cesare neváhal i vraždit.
Občas trochu nudí, občas vůbec
Úskalím historických knih je především množství dat, o jejichž důležitosti autor – historik nepochybuje. Pro čtenáře – laika však mohou být některé přílišné detaily ubíjející. Ani Christopher Hibbert se neoprostil od potřeby sdělit nám co nejvíce, a proto mohou některé pasáže působit nudně. Například hned na začátku líčí sled nástupů a úmrtí papežů. Jména se pak kupí a kupí, až mohou čtenáři poletovat kolem hlavy namísto hvězdiček jako v typickém animovaném filmu.
Cesare, tehdy jedenadvacetiletý, byl široce uznáván za nejmocnějšího a zároveň nejbezohlednějšího kardinála v kolegiu. Jeho zájmy a ambice ale měly ke kněžským daleko, nosil krátké vypasované kabátce a přiléhavé kalhoty jako šlechtici a neoblékal se jako osoba s vysokou kněžskou hodností. Bydlel v přepychových komnatách ve druhém patře Vatikánského paláce, kde později vznikly Raffaelovy Stanze, v pokojích bezprostředně nad otcovými; oba byty spojovalo soukromé točité schodiště. Často ho vídali v papežově společnosti a ten se na něj stále více spoléhal, proto Cesarův vliv v Římě den ode dne rostl zvlášť u těch, kteří došli k závěru, že v jejich nejlepším zájmu je s Borgii vycházet.
Samozřejmě jsou v knize místa, která podporují spád děje a čtivost. Jde například o popisy vojenských tažení, u kterých samotný akt přesunu vojsk způsobuje také různé stěhování hlavních hrdinů, při kterých zažívají dobrodružství. Různé milostné avantýry zapříčiňují nevšední komplikace. Borgiové vymýšlejí nečekané intriky.
Cituje, cituje a cituje
Jako historik se Christopher Hibbert znamenitě vyzná ve starých dokumentech a v jiných pramenech, což okázale dokazuje i v knize Borgiové a jejich nepřátelé. Na každé stránce, téměř v každém odstavci někoho cituje. Často ani není jasné, jestli opět někoho tlumočí, či zdali to je přímá řeč. Určité citace pak vizuálně odlišuje od ostatního textu, přičemž některé z nich jsou až příliš dlouhé.
Podle obsahu by se daly vyčlenit dva druhy citovaných textů: jednak Christopher Hibbert cituje ve chvílích, kdy rozvíjí cizím textem svou vlastní myšlenku, v druhém případě autor uvede vlastní text, jehož hlavní tezi pak znovu zopakuje prostřednictvím citace. Proto se stává, že některé citované úseky působí zcela zbytečně, protože danou myšlenku již autor jednou vyslovil sám a čtenář ji tedy musí číst podruhé. Jindy citace skvěle doplňují autorův text.
Slabé nátury: Pozor!
Vzhledem k tomu, že autor popisuje i intriky zahrnující vraždy, líčí válečná tažení a nestoudné sexuální hrátky, nemuseli by být někteří čtenáři spokojeni s tím, co čtou. Někdy je pocit nechutnosti umocňován ještě vědomím, že se jich dopouštěl sám papež či jiný církevní hodnostář. Uřezávání různých částí těla, bodání, ale i popis příznaků syfilidy, znásilňování a sex nechybí na žádné ze stran této knihy. Čtenář si musí hned na začátku uvědomit, že to patřilo k tehdejší době, což potvrzují i prameny citované autorem.
Lucrezia na svém bratrovi velice lpěla a Cesare ji pravděpodobně miloval víc než kohokoli jiného. Ale jako téměř každý se před ním měla na pozoru kvůli jeho sklonu k sadismu; jednou ji prý pozval, aby stála vedle něho na balkoně Vatikánského paláce, zatímco se cvičil ve střelbě na skupinu zločinců dole na nádvoří.
Název: Borgiové a jejich nepřátelé (1431-1519)
Název originálu: The Borgias and Their Enemiese: 1431 – 1519
Autor: Christopher Hibbert
Překlad: Jitka Fialová
Formát: 285 stran, 14,5 × 21 cm
Vazba: vázaná s přebalem
Vydalo: Argo, Praha 2011Hodnocení: ***** (95 %)
