2 fotky 
Jak natočit ve skromných evropských podmínkách debut, který opije poroty všemožných festivalů, je zapeklitá věc. Mnoho tvůrců si myslí, že stačí před kameru natlačit bandu neonacistů po lobotomii a o úspěch bude postaráno. Myslel si to i režisér Bojovnice, tvrdě ale narazil.
Průměrný mladý neonacista to má v dnešní době těžké. Kritika se na něj snáší ze všech stran a pochopení pro něj má jen úzká skupina lidí, která se musí den co den potýkat s údajně nepřizpůsobivými spoluobčany.
David Wnendt je světoběžníkem každým coulem. Žil v Islámábádu, Miami, Bruselu, Praze a Mackenheimu. V Berlíně pak studoval obor obchodní administrace a až následně se začal naplno věnovat filmařině. V Praze navštěvoval přednášky na FAMU, studium režie pak dokončil v Babelsbergu. Snímek Bojovnice je jeho celovečerním debutem.
Bratrské pouto je však silné, a tak se do spolků nasvalených plešatých pánů občas zatoulá i nějaká ta dívka. Zprvu roztomilé stvoření se obratem změní v běsnivou bestii a celá se potetuje svastikou. Že pak musí chodit olepená náplastí, aby neporušovala zákon, to už je věc vedlejší.
Celovečerně debutující režisér David Wnendt si prostě a jednoduše ukrojil příliš velké sousto. Jakákoli snaha o hlubokou realistickou sondu do komunity mladých německých neonacistů se mu rozpadá pod rukama a místo syrově mrazivého pokoukání zmatený divák sleduje sérii úsměvných momentů jako vystřižených z České sody.
Průměrný neonacista má totiž pevně nalinkovaný a nepříliš pestrý život. Dopoledne si s kamarády vyrazí vlakem do sousední vsi a vedeni heslem „i cesta může být cíl“ se prohánějí po vagonech a šlapou na hlavy nebohým Asiatům. Kření se u toho na celé kolo a ještě si to všechno hezky nahrávají. S vysílením se vrací domů, kde chvíli mlátí do boxovacího pytle v pozadí s mapou nacistického Německa a následně hopne na svou potetovanou přítelkyni a snaží se jí udělat malého Adolfa.
Neonacistická schizofrenie, kam se podíváš
Až si člověk musí říkat, jestli Wnendt chytře nehraje ve dvou odlišných rovinách. Skuteční neonacisté se budou dmout pýchou nad tím, jak jsou jejich filmoví kamarádi cool, obyčejní lidé se pak budou při pohledu na ty roztodivné karikatury za břicho popadat. Pokud by někdo z mladých nadějných lidí, nedej bože, chtěl vstoupit do podobného spolku cukajících pravic, trapnost, s jakou postavy ve filmu jednají, je od toho zákonitě musí odradit.
[youtube_660]WqQ3BjFiVzc[/youtube_660]
Pokud by mladý režisér vše udržel čistě v duchu lehké parodie, bylo by vše v pořádku. V druhé polovině se ale snímek láme do regulérního dramatu, kdy je divák nucen sledovat přerod jedné z hlavních hrdinek. Každou sudou sekundu plátno brázdí scény, které v divákovi mají vzbudit soucit a pochopení, s parodickou první polovinou v zádech ale podobný přístup zákonitě nemůže fungovat.
Podobné schizofreničnosti je film plný. Divákovo ucho nejprve omámí hypnotické kytarové plochy a až ambientní hudební doprovod, pak však některá z postav strčí do přehrávače neonacistickou vypalovačku a obstojně budovaná atmosféra je odklizena bordelem jako na koncertu Apex Twins.
Zalidněno karikaturami
Ruku v ruce s tím pak jdou také herecké výkony všech zúčastněných. Někteří se snaží o přísně realistický výkon, jiní přehrávají, seč jim jejich vyholená hlava stačí. Jako by se nám tvůrci snažili naznačit, že ti opravdoví a kovaní náckové jsou do jednoho poloretardovaná hovada, která neumí nic jiného než mlátit lidi. Rozum dostali od scenáristů jen ty charaktery, které se v rámci děje mají přerodit.
Ja, ja, mám tě na mušce.
Vnitřnímu rozporu musí odolávat i celkové vizuální ladění. Wnendt se mátoží od lyrické poetiky a plíživého pohybu kamery až po pseudodokumentární záběry z mobilních telefonů. Divákovi je někde v dáli jasné, jak to režisér myslel, jeho snaha ale bohužel zůstává jen u náznaků.
A tak by to vlastně mělo u slibného debutu být. Tvůrce ukáže, že umí obstojně zvládnout dvouhodinové vyprávění, chybuje ale v určité nekonzistentnosti a neschopnosti do snímku otisknout svoje autorství. Pokud si divák z filmu vyzobe ty dobré kousky, může se s klidem dostat na průměrné pokoukání. Jednorozměrnost všech figurek pobíhajících po plátně ale stahuje jinak solidní dílo do bahna šedi, na které si za pár hodin po projekci ani nevzpomenete.
Bojovnice (Die Kriegerin)
Drama
Německo, 2011, 100 minRežie: David Wnendt
Hrají: Alina Levshin, Jella Haase, Klaus Manchen, Sayed Ahmad, Gerdy ZintHodnocení: 3***
