Nabitý program druhého dne slovenského festivalu Bažant Pohoda na rozdíl od toho prvního sice mimo Atoms for Peace a Bloc Party příliš zvučných jmen nenabídl, o to větší, a především příjemnější překvapení návštěvníkům nabídli interpreti v našich a slovenských krajích ne zrovna známí.
Už úderem čtvrté hodiny odpolední, kdy se do areálu festivalparku nejistě šourali i ti, kteří předchozí noc prohýřili nejvíce, to začalo pořádně vřít, když se z hlavní scény začaly linout ska a reggae rytmy francouzských Babylon Circus.
Ačkoliv pro mnohé byli velkou neznámou, otrlost publika neměla dlouhého trvání a byla jevem, jejž bylo téměř nemožné zpozorovat. Ba naopak, rozdováděné taneční kreace a zběsilý bouncing byly k vidění téměř všude, kam člověk svým pohledem zabloudil, přičemž několik smělejších (a patrně i alkoholem posilněných) jedinců se dokonce několik okamžiků pokoušelo o jakousi prapodivnou obdobu circle pitu.
Jak už to tak ale bývá, sluníčko a pár kousků navrch dokážou lehce a rychle vyšťavit kdekoho.
Hřejiví O.Children vs. zoufalí Bloc Party
Přestože byla velká část pátku ve znamení nevyzpytatelného počasí, sluneční paprsky si svou cestu skrze mračna definitivně proklestily až v podvečer, takřka na vteřinu přesně s nástupem poslední dobou jen těžko přehlédnutelných O.Children.
Jakmile britské kvarteto napálilo do publika říznou skladbu Swim, bylo to, jako by najednou zmizely všechny strasti a trápení, které člověka do té doby sužovaly, a nezůstalo nic než pouhopouhá touha se nechat naplno vtáhnout do jejich světa. Slastné úsměšky na tvářích posluchačů v publiku se čím dál více roztahovaly v regulérní úsměvy a s gradací tracklistu postupně přibývalo těch, kteří chtěli kapele svou náklonnost projevit tancem a tleskáním do rytmu.
Sotvaže ostrovní kvarteto poslalo fanouškům závěrečnou Radio Waves, začali na hlavní scéně do kytar řezat jejich souputníci Bloc Party. Kdekdo by předpokládal, že se proslulé čtveřici indie-rockerů dostane uvítání, jež by bylo hodno jejich jména, namísto toho se ale setkali spíše s rozpačitými reakcemi.
Příčinou všeho byla neohlášená obměna na pozici bubeníka Matta Tonga. Tomu již na Rock for People sekundovala Sarah Jones z New Pony Club, z těžko pochopitelných důvodů byla však i ona vyměněna, přičemž zda jde o záležitost stálou, anebo dočasnou není dosud jasné – kapela ohledně této otázky zarytě mlčí.
Možná právě proto působil set Bloc Party až do své druhé půlky poněkud prkenně. Soudě dle zoufalství, které se čím dál více zračilo v grimasách frontmana Kelle Okerekeho, bylo očividné, že si je nepříliš příznivé situace velice dobře vědom. Přesto však neztrácel půdu pod nohama, a jakmile s kapelou nasadil jejich nejprovařenější hity Banquet, One More Chance či novinku z chystaného EP Ratchet, bylo jasné, že se mu celou situaci s jakous takous ctí ukočírovat podaří.
Sláva nerovná se zákonitě úspěch
Vrchol druhého dne patřil hned dvěma perlám – britským Django Django a losangeleským Atoms for Peace. Obě kapely přitom lze bez ostychu označit za jedny z největších chloub, s jakými se pořadatelé letošní Pohody vytasili.
Přestože Atoms for Peace jsou již dlouhou dobu vynášeni do nebes zejména díky jejich leadrovi Thomu Yorkeovi (frontman Radiohead, pozn. red.), Django Django co do atmosféry jednoznačně triumfovali.
Jejich koncert byl energický, nepostrádal náboj a dynamiku. Repertoár kapely je navíc bohatý na hýbavé rytmy, což je zejména v nočních hodinách zárukou potlačení ostychu, a tudíž i otevřenějších reakcí ze strany publika.
Sofistikovaní Atoms for Peace sice na hlavní scénu nalákali daleko početnější dav, až do konce však vydrželi buďto jen skalní fanoušci kapely, skutečně nároční posluchači, anebo fanynky Thoma Yorkea, které se na svého idola nemohly vynadívat.
Verdikt Adama Vrány:
Přání, které jsem vyslovil ve své recenzi z prvního festivalového dne, se mi vyplnilo. Páteční line-up byl doslova nabitý pozoruhodnými interprety i dlouholetými srdcovkami, z nichž O.Children a Bloc Party patřily mezi ty nejzábavnější.
Co zamrzelo, byli místy hodně nevýrazní Atoms for Peace, jejichž hudební kvality jsou nesporně vysoké, avšak pro festivalové publikum se díky spíše pomalejšímu repertoáru nejeví coby zrovna nejlepší volba.
Trefně celý koncert shrnul jeden z návštěvníků, který se o své dojmy dělil se známými poblíž festivalového press centra: „Ty bláho, ten Yorke nebyl špatnej, ale mám dojem, jako bych zestárnul o pár let. Bejt tam o hodinu dýl, tak jsem asi mrtvej…“
Hodnocení: 70 %
