Ulítlý punker Billy Idol se po čtyřech letech vrátil do Prahy a zahrál pod secesním stropem pražské Lucerny. Došlo na největší hity, píseň z chystaného alba i všechny možné kousky oblečení, které si dokážete představit.
Billy Idol. Zdroj: Echo Promotion
Když Billy Idol naposledy zavítal do Prahy, byl jeho koncert v SaSaZu narvaný k prasknutí. Tentokrát se musel přesunout z Incheba Arény do Velkého sálu Lucerny, pravděpodobně kvůli menšímu zájmu. Hned po mém příchodu, jen několik minut před začátkem koncertu, to totiž vypadalo, že čeští Billyho posluchači snad vymřeli. Balkóny byly sice plné, ale před samotným pódiem se utvořil jen menší hlouček, v jehož čele postávala skupina blonďatých německých fanoušků.
Kdo ví, jestli právě to i nepoznamenalo samotný koncert. Na úterním open airu v sousedním Německu byly davy lidí, z Čechů ale v sobotu přišli zřejmě jen skalní fanoušci (v průměru čtyřicetiletí), které doplnilo množství cizinců. Místy se mihly mladší tváře.
Zkontrolujte, jak jsme se trefili: 10 největších hitů Billyho Idola. Tyhle zřejmě zahraje i v Praze
Koncert pak začal s půlhodinovým zpožděním, ale to stejně nikomu nevadilo. Odstartoval písničkou Postcards from the Past a pokračoval až k Dancing with Myself, hitu, který patří k Billyho rané kariéře ještě spolu s Generation X.
Hned od začátku se Billy Idol a jeho kapela nenechali prosit o pořádnou show – Billy pobíhal ve vestě a odhaloval tělo, za které se v osmapadesáti letech rozhodně nemusí stydět. Zkušený kytarista Steve Stevens, který s Billym napsal v 80. letech většinu hitů a má za sebou i spolupráci s Michaelem Jacksonem, si bez problému střihl jedno krátké sólo za druhým včetně hraní na kytaru za hlavou.
Poté kapela zvolnila a kromě nových skladeb došlo i na pomalejší balady včetně Sweet Sixteen, kterou Billy uvedl příběhem, nebo Eyes Without a Face. Došlo i k obměně šatníku, z drsného punkera Idol přešel na bílou košili s černým sakem a najednou peroxidové vlasy a křivé úsměvy lehce vybledly před tmavším osvětlením a sexuálním napětím.
Ale o tom hudba Billyho Idola nikdy moc nebyla. Vždycky to byl spíš zlobivý punker, který se dokázal prorvat až k popu a hitparádám. Přešel tak na oblíbený cover LA Woman od The Doors a Steve Stevens si střihl perfektní sólo, během něhož přešel až k Over the Hills and Far Away od Zeppelinů.
Škleby a třpytivé sako
Horkou Lucernou se míhaly Billyho škleby, nové černé sako se třpytilo a koncert pomalu vrcholil. Došlo i na novinku Bitter Pill, která se objeví na albu Kings & Queens of the Underground, jež by mělo vyjít letos na podzim.
A nakonec zaznělo Rebel Yell, kdy se konečně i někteří apatičtější fanoušci rozhodli projevit nadšení nahlas. Kapela se uklonila a za aplausu, za který se nepříliš plný sál může pochválit, odešla. Mírně vykalkulovaně pak působily dva přídavky, které Billy Idol hraje v podstatě všude – nejen na evropském turné, kde hraje zcela identický setlist, ať jste v Praze nebo Německu, ale i třeba loni. White Wedding vyburcovala posluchače ke zpěvu a Mony Mony, kdy Billy rozdával do prvních řad prachy, pak vše zakončila.
Poslední poklona, rozloučení kapely, konec šlus. Ať byl pro fanoušky Billyho Idola koncert určitě perfektní, trochu zamrzí jakási neosobnost, kdy si posluchač přišel jen jako jeden z mnoha, které Billy s kapelou objíždí na turné a hraje jim všude to samé včetně hlášek nebo závěru. Na vině ale může být i fakt, že ono se holt nehraje nejlépe pro poloplný sál, když jste před pár dny měli narváno. Všechna čest energii, kterou do toho Billy Idol a band vkládali – za tu by se nemuseli stydět ani dvacetiletí interpreti.
Hodnocení: 70 %
