Letošní sezona spolku Kašpar patří ponuré atmosféře a podivínům. V linii s názvem Kašpar.Noir se nyní hraje kromě Léčitele a Tetování také únorová novinka Baterka Miki. Do čela monodramatu se postavil Petr Lněnička.Baterka Miki vystupuje z řady ostatních inscenací. Zaprvé jde o monodrama a zadruhé se zapsala jako režijní debut Lukáše Jůzy, jednoho z herců spolku Kašpar. Inscenace dle hry francouzské autorky Natachy de Pontcharra vypráví o hlídači parkoviště Mikim, který pracuje na částečný úvazek pouze v úterý a zamiluje se do holky od vedle. Happy end? Nikoliv. Neosloví ji, a aby se o ní dozvěděl víc, začne jí prohrabávat odpadky.
Děj na převyprávění nepatří ke složitým, ale jeho struktura působí neuspořádaně až přeházeně. Dala by se rozdělit na dvě nesourodé části, kterým chybí pojítko. V první se dozvídáme o Mikiho životě z několika příběhů a druhou tvoří ucelenější blok o lásce a odpadcích.
Očima Hany Švarcové: V kompozičně složitém příběhu inscenace Baterka Miki, jehož pointa vyvěrá nenápadně na povrch až na samém konci, se v hlavní roli hlídače parkoviště představil Petr Lněnička. Příběh duševně nemocného Mikiho ztvárňuje tak, jako by se jednalo o naprosto přirozené záležitosti. Svým civilním, po emocionální stránce ukázněným herectvím vzbuzuje v divákovi dojem, že každá úchylka je normální. Proto působí závěrečné probuzení jako blesk z čistého nebe.
Hořkost Mikiho osudů podtrhuje scéna zaplněná odpadky a neutěšeným dojmem působící klec, zpočátku oplocení hlídaného parkoviště, posléze mříže ve vězení. Inscenace Baterka Miki si nelibuje v naturalistických popisech Mikiho duševního stavu. Pouze realisticky a přirozeně s ohledem na pocity hlavního hrdiny podává divákovi zprávu o tom, že život může být pěkně hořký. A v tom tkví skrytá síla inscenace Baterka Miki.
Hodnocení: 80 %
Co se týče jazyka, klade Baterka Miki na diváka vysoké nároky. Dlouhé vypravování obohacuje mnoho detailů, a tak není vždy snadné udržet pozornost a zorientovat se v hlavní dějové lince. Jakmile myšlenkami odběhnete jinam, těžko se vracíte zpět. Přesto se režisérovi Lukáši Jůzovi podařilo při převodu složitého textu na divadelní scénu udržet smysluplnou rovinu.
Petr Lněnička je na scéně celou dobu sám.
Zdroj: Michal Hladík, Divadlo v Celetné
Monodrama klade vysoké nároky nejen na diváka, ale i na herce. Musí udržet zájem publika a neztratit s ním kontakt. To se Petru Lněničkovi dařilo jen zčásti. Chyběl mu zápal, energie, uvolněnost, radost z hraní a vlastní, třeba i komičtější, přínos. Lněničku, ač velmi dobrého herce, který třeba v Mikulášových patáliích září, svazovala zpočátku nejistota.
Upjatost a strnulost se dostala do jeho hereckého projevu a naopak mu chyběla lehkost, kterou náročný text i postava Mikiho potřebují. Miki, jednodenní hlídač parkoviště, se mi víc jeví jako mladý jednodušší ňouma, osamělý ztroskotanec bez partnerky a nakonec i zoufalý stalker. V podání Petra Lněničky ale vyzněl jako starý mládenec a hloupý pobuda.
Recenzujeme: Tetování v Celetné se vám pod kůži nevryje
Naopak scéna i světelný design přidaly monodramatu na zajímavosti. Prostředí vybavené mnoha rekvizitami věrohodně vykresluje náročné prostředí parkoviště. Odpadky, prázdné lahve, pneumatika. Stále má tak Lněnička s čím hrát, i když například loupání jablka už působí příliš prvoplánově. Světla Ondřeje Růžičky dokážou na scéně vytvořit působivou atmosféru světla a stínu a jsou důležitým prvkem inscenace. Plně osvětlená světla, takřka bodové světlo na hlavního hrdinu, nápadité LEDky na kole nebo baterka v kelímku povzbudí divákovy smysly.
Vzhledem k náročnosti textu není celkově inscenace špatně vystavěná. Nutí sice diváka neztratit pozornost, ale zároveň jej dokáže zaujmout scénou i světly. Baterce Miki ale chybí duše v podobě barevného a zapamatovatelného hereckého výkonu.
Baterka Miki, Divadlo v Celetné, autor: Natacha de Pontcharra, režie: Lukáš Jůza, hrají: Petr Lněnička
Hodnocení: 70 %
