5 fotek 
Balet Oněgin se na prknech Národního divadla tančí sedmým rokem. Za tu dobu se v něm vystřídalo několik alternací a každá z nich měla trochu jinou kvalitu. Alexandre Katsapov a Ivanna Illyenko tančili kouzelně a finále vyrazilo divákům dech. Precizní taneční výkony ale zastínilo mnoho chyb.
Příběh milostného čtverce napsal v první polovině 19. století Alexandr Sergejevič Puškin. Hudbu složil mistr v oboru Petr Iljič Čajkovkij, který je podepsán pod nejlepšími balety jako Labutí jezero nebo Louskáček.
Nepřehlédněte: Šéf baletu Petr Zuska slaví první kulatiny
Oněgin na prknech Národního divadla patří hudebně k těm slabším. Choreograf John Cranko nepoužil původní operní hudbu, ale neznámé skladby, ze kterých pak Kurt-Heinz Stolze sestavil novou baletní hudbu bez jediného operního taktu.
Alexandre Katsapov se do role Oněgina přesně hodí Zdroj: Anna Rasmussen, ND
Děj nepatří k těm složitým a dal by se shrnout několika větami. Taťána miluje Oněgina, Oněgin Olgu a Olga Lenského. Základní linii tvoří vztahy mezi čtyřmi hlavními postavami, které nejprve vyvrcholí soubojem Oněgina s Lenským a pak finálním pas de deux zamilovaného Oněgina a Taťány.
Taťána píše Oněginovi:
Já píši vám – co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout.
Pokud trochu znáte příběh ruského dramatika, bude pro vás balet srozumitelný i bez programu, a to díky čisté dějové choreografii Brita Johna Cranka (1927–1973).
Milostnému příběhu sice diváci bez problémů porozumí, ale zpočátku by mohli mít problém s rozeznáním ženským postav, které na sobě mají takřka stejné šaty. Naopak muže kostýmy striktně odlišují, protože Oněgin je tradičně oblečen po celou dobu v černém a Lenský v zeleném nebo šedém fraku.
V Oněginovi alternuje několik tanečníků, například Tereza Podařilová a Jiří Kodym Zdroj: Diana Zehetner, ND
Kostýmy sboru v prvním jednání lehce hrály všemi barvami. Menší výraznost byla ku prospěchu, protože jinak by vypadaly jako hejno barevných papoušků. Naopak kulisám ubírala na kráse malá výraznost a barevnost. Pamatovaly snad ještě císaře pána a jakoby po dlouholetém používání vybledly.
Očima Jany Fleglové: Pokud člověk jednou přičichl k baletům Labutí jezero a Louskáček, pocítí značnou nedostatečnost hudebního zázemí v Oněginovi. Divák při každém novém souzvuku dechů a smyčců očekává rozjezd poutavé melodie, která mu vžene slzy do očí. Čajkovského standard přichází až v závěrečné scéně, což je po dvou přestávkách pozdě.
Taneční nastudování baletu Johna Cranka je ohromující díky baletu jednoho páru. Když nastoupí skupinový tanec, celá baletní scéna okamžitě ztrácí formu a působí nepříjemně chaoticky. Od zatracení zachránilo Oněgina jen velké finále, které divákům vzalo dech. Nicméně dobrý balet by měl upoutat v celém kontinuu, nejen v závěru.
Hodnocení: 60 %
Ve druhém jednání se pak na jevišti ocitá zhruba 22 tanečníků a tanečnic. Scéna Národního divadla pro ně není dostatečně velká, i proto působí komplexně zmatečně. Hlavní postavy se pak kvůli nevýrazným kostýmům ztrácí v davu, tedy kromě Oněgina v černém fraku.
Kodym a Podařilová patří k těm nejlepším v baletním souboru ND Zdroj: Anna Rasmussen, ND
První přestávka přišla ani ne hodinu po začátku. Kulisy se měnily příliš často, a ačkoliv byly vyplněny hereckými party před oponou, docházelo k hluchým místům, které narušovaly plynulost děje. Druhé jednání pak trvalo pouhou půlhodinu a následovala další přestávka před třetím jednáním.
Recenzujeme: Balet Don Quijote je stejný jako španělský býk
Ženské výkony byly srovnatelně kvalitní, ale muži na tom byli opačně. Nejen první kroky Petra Strnada byly nejisté. Navíc jeho andělíčkovské blond kudrlinky více připomínaly francouzského herce Pierra Richarda než ruského básníka Lenského. Nejvíce byla jeho nejistota vidět v momentech, kdy na jevišti tančil sám. V kontrastu s tím viděli diváci Katsapovovu pevnou jistotu a sebevědomé herecké party.
Ivana Illyenko a Edita Raušerová našlapovaly lehce, že byste slyšeli dopadnout špendlík. Mám navíc dojem, že za celý balet jsem slyšela jejich došlapy jen párkrát.
Dvojice večera Zdroj: Diana Zehetner, ND
Jak Oněgin, tak Taťána jsou především herecky náročné role, možná herecky náročnější než tanečně. Oněgin za představení vystřídal několik pochmurných výrazů a charakter dokresloval černě vlající plášť.
V posledním jednání dostala konečně scéna barevné kulisy obohacené o lustry zpodobňující ruské velikášství. Kostýmy sboru ale propadly. Tanečníci a tanečnice splývali v nudné šedi a ve velkém množství vytvořili neprostupnou zeď.
První finále přišlo při tanci Taťány a jejího manžela Gremina. Radek Vrátil zvedal díky své mužské postavě Ivannu Illyenko do výšin jako pírko. Krásně výrazné rudé šaty ladily s květinou ve stejné barvě.
Skutečným vrcholem byl ale taneční part zamilované dvojice Oněgina a Taťány. Technickou náročnost v mžiku střídala charakterová, kterou jak Katsapov, tak Illyenko zvládli na výbornou. Oba patřili k nejsilnějším pilířům baletu. Vrchol však přišel příliš pozdě.
Oněgin
Národní divadlo
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: John Cranko
Tančí: Alexandre Katsapov/Jiří Kodym, Petr Strnad/Michal Štípa/Viktor Konvalinka, Ivanna Illyenko/Tereza Podařilová/Zuzana Susová, Edita Raušerová/Nikola Márová/Adéla Pollertová, Radek Vrátil/Filip Veverka a další
Hodnocení: 70 %
