Ještě nevydali album, které by fanoušci nepřijali s nadšením, a s poslední deskou vyhráli prestižní cenu Grammy. Není se pak co divit, že vydání novinky Reflektor kanadských indie rockerů bylo ostře sledovanou událostí. O to víc, když na ní spolupracovali třeba James Murphy nebo David Bowie.
Arcade Fire na novince s přehledem ustávají žánrové turbulence. | Zdroj: Universal Music
V současném světě člověk nemá mnoho jistot. Všechno se mění tak rychle, že to ani nestačí registrovat, a v hudebním mikrokosmu to platí dvojnásob. Většina mladých kapel vydá jenom jedno nebo dvě kvalitní alba. Nehledě na to, jaké naděje do nich fanoušci vkládají, jim pak většinou vyschne studna inspirace.
V téhle situaci působí Arcade Fire jako malý zázrak. Debutem si nasadili vysokou laťku kvality, které se všemi následujícími počiny drželi. Reflektor je už jejich čtvrtou studiovou nahrávkou a vkládaná očekávání byla vysoká. Už dopředu lze ale říct, že je novinka beze zbytku naplnila.
Desku produkoval z velké části James Murphy, člověk stojící za elektronickým projektem LCD Soundsystem, a jeho přístup budete na albu cítit v každém momentu. Na zvuku Reflektoru se podepsala i návštěva kapely Haiti před dvěma lety, od nichž zde Arcade Fire prý pochytili nový způsob vnímání hudby a rytmu.
Titulní píseň Reflektor je ostatně manifestem celé zvukové proměny. Tepajícím basovým podkladem a důrazem na rytmiku se nebojí zabrousit do funku a diska. To, co by ale u jiných kapel mohlo znít křečovitě, tady funguje. Ten element, který dříve jejich hudbě dával feeling výjimečnosti, zůstal nepoškozen. Novou tvář jim prostě věříte.
Dvě strany měsíce
Jedním z nosných motivů alba je boj proti neosobnosti a uspěchanosti dnešní doby. „We’re so connected, but are we even friends?“ ptají se Arcade Fire v titulní skadbě. Ta snaha jde možná ještě hlouběji. Jako kdyby se snažili zachytit realitu, která nám i v jasném světle technologií stále prokluzuje. Odráží se to i v přístupu k hudbě, kdy kapela bere fragmenty minulosti (inspirace progresivním rockem je hodně cítit) a přetváří je do autentického celku. Výsledek zní jen trošku sentimentálně, hlavně ale aktuálně a snad i nadčasově.
Jako dvě strany měsíce působí disky, na které je album rozděleno. Ten první je plný energie. Výše zmíněná píseň Reflektor, ve níž si zazpíval David Bowie, je hit a rychle se vám dostane pod kůži. Mezi další silné momenty patří do funku laděná Here Comes The Night Time nebo rocková hymna Normal Person. Na ní se zpěvák vypořádává s démony šikany v mládí. You Already Know je zase zajímavou variací na odkaz punkerů The Clash.
Druhý disk zase tvoří tu temnější stranu Arcade Fire. Je melancholičtější, rozvolněnější a zasněnější. Plní ho vzdušné kytary a zpětné vazby. Třeba písnička Porno je exkurzí do vod elektronického popu ve stylu Depeche Mode, přičemž album končí jedenáctiminutovou, postupně se vytrácející Supersymmetry.
Očima Davida Šíra:
Když před třemi lety uspěli s rockovým opusem The Suburbs, dostali se Arcade Fire na křižovatku. Mohli vsadit na jistotu a pokračovat v započatém směru, odvážně ale zkusili něco jiného a experimentovali.
Novinka je rozhodně hravá, nápaditá a přes dlouhou stopáž vás nebude nudit. Kapela s přehledem ustála žánrové turbulence a vyšla z nich ještě posilněna. Reflektor je totiž nejen plný hitů, ale i silných vyprávění. Po tomto počinu se možná už konečně dostanou do společnosti skutečně velkých jmen hudebního světa.
Hodnocení: 90 %