2 fotky 
Režisér Richard Berry vzal Jeana Rena a vhodil ho do gangsterského dramatu plného pomsty a krve. Udělal dobře?
Jako kdyby se roztrhl pytel. Pytel Kajínků. Filmy si jsou v mnohém tak podobné, jako kdyby Jákl s Berrym chodili na stejnou (kaskadérskou) školu. Syndrom efektnosti roste v obou snímcích jako malé semínko a klíčí v podobě drtivého vítězství nad vším ostatním. Pánové, takhle ne.
Budování napětí? Ne, proč?
Obecná koncepce gangsterských a mafiánských filmů lpí na důsledném prokreslení postav. Třicátá léta jakožto zlatá éra tohoto žánru nahlížela na organizovaný zločin prizmatem gangsterů. Jejich heroizace dosahovala maxima. Až postupem času začali filmaři reflektovat organizovanou kriminalitu i z hlediska spravedlnosti. Na scénu přicházejí snímky jako Neúplatní (o boji proti Al Caponeho impériu).
Devadesátá léta minulého století a nultá léta dvacátého prvního století pak v trendu výrazně pokračovala a přinesla do žánru mix zmíněných pohledů. Ideálním příkladem je Skrytá identita, v níž se subjekt vypravěče pohybuje chvíli na straně zákona, chvíli na straně mafiánů. Výsledek? Budování napětí. Konfrontace dramatických linek. Střet charakterů.
22 výstřelů funguje na podobném principu sledujícím osudy mafiána, jenž přežil svou smrt a jde se mstít, na pozadí policejního vyšetřování (osudů policistky). Vzájemná korelace obou pohledů však působí spíše rušivě a nepodstatně a příběh uměle natahuje. Napětí? Ne.
Obdobný retardační účinek má i samotné ztvárnění cesty za pomstou. Lineárnímu vyprávění s množstvím flashbacků do minulosti chybí především kreativita. Divák má pocit vítězství. Vítězství nad filmaři, neboť v každé části snímku tuší, co se stane v následující scéně a kam se příběh posune. Žádné překvapení. Žádná originalita. A to vše na dvě hodiny? Prosím?
Renovi protivníci jsou růže na střelnici
Jestliže v devadesátých letech Scorsese prokresloval mafiány jako komplikované osobnosti se složitou psychikou i charakterem na pozadí barvitého vyprávění, Berry je (podobně jako Jákl) zplošťuje na natvrdlé figurky plné testosteronu s enormní dávkou agresivity (ano, tahle charakteristika sedí prakticky na všechny gangsterské role Joa Pesciho, ale v jeho podání divák nikdy neví, co se na scéně stane). A tu na plátně naturalisticky prezentuje. Renovi protivníci jsou tak spíše rudými růžemi na střelnici, které mu stojí v cestě a jež likviduje jednu po druhé bez pocitu, že by to nakonec mohlo dopadnout špatně.
Na smrtelné posteli s 22 ranami v těle
Naivita protíná nejenom příběhovou stránku snímku. Dotýká se i fyziognomie postav (hodný vs. zlý, citlivý vs. chladný, zásadový vs. zrádný), sledu událostí, vývoje děje na pozadí nástrah a náhod. Nechybí ani happy end, přestože může při přemítání o filmu působit absurdně.
Máš špatný scénář? Stačí efektní filtr
Lavroněnko (nebo spíše Dlouhý) i Reno mají charisma a díky nim filmy nepadají do kaluže plné špíny a kalu. Jinak má ale divák pocit, jako kdyby tvůrci neztráceli čas se scénářem a poctivou filmařinou a snažili se snímky zachránit až ve střižně. Efektní filtry nebo neposedné střihy ovšem výsledný dojem spíše zhoršují.
Kajínek má navrch v samotném námětu (těžce nevyužitém). Berryho snímku nechybí atmosféra, a protože je dáván velký prostor Renovi, vyloženě nenudí. Kdyby tak proti sobě na střelnici stály oba filmy, zvítězilo by 22 výstřelů (ale pouze o pár nábojnic). Příště to chce méně výstřelů a větší přesnost.
22 výstřelů (L’Immortel)
Akční / Krimi / Thriller
Francie, 2010, 118 minRežie: Richard Berry
Hrají: Jean Reno, Kad Merad, Marina Foïs, Jean-Pierre Darroussin, Richard Berry, Claude Gensac, Venantino Venantini, Daniel Lundh, Moussa Maaskri, Carlo Brandt, Joey Starr, Catherine SamieHodnocení: 2**
