Překlad knihy 1Q84 oceňovaného spisovatele Haruki Murakamiho očekávali nejen fanoušci, ale i literární kritika. Zatím poslední román japonského spisovatele si to zaslouží. Na pulty knihkupectví přišla kniha, která má co nabídnout.
Zatímco astronomové hledali na noční obloze řád světa, Murakamiho hrdinové na ní hledají ujištění o vlastní existenci. Zdroj: ODEON
A jde o pořádně šťavnaté sousto nabízející pestrou řádku chutí. Murakamiho nová kniha má hodně poloh a záleží jen na čtenáři, kterou z nich si vybere. Román je možné číst jen jako svižnou a odlehčenou detektivku, ti pozornější mohou hledat paralely k románu 1984, jak už vybízí název knihy, ti nejodvážnější se mohou pokusit rozluštit komplikovanou spletitou síť závažných myšlenek a poselství ukrytou mezi řádky.
Haruki Murakami (1949) v roce 2006 navštívil Prahu, aby zde převzal Cenu Franze Kafky. Nutno podotknout, že zcela po zásluze. V rodném Japonsku se stal doslova fenoménem a jeho román Norské dřevo překonal všechny tamní dosavadní rekordy v prodejnosti.
Na této rovině přestává být Murakami pouhým sepisovatelem bestsellerů a stává se angažovaným, nelhostejným kritikem domácího i celospolečenského násilí a šedé jednotvárnosti dnešní společnosti porobující si jednotlivce.
V neposlední řadě pak lze román 1Q84 číst také jako netradiční milostný příběh dvou ztracených duší, které si k sobě hledají cestu. Jako příběh Aemome a Tenga.
Simfonietta Leoše Janáčka jako pojítko
Začátek románu zastihne třicetiletou Aomame v dopravní zácpě na dálničním městském obchvatu. Čeká ji veledůležitá schůzka s dalším klientem. Když se ovšem rozhodne přijmout radu taxikáře a sjede z dálnice po bezpečnostních schodech, aby na setkání nedorazila pozdě, ocitá se rázem v poněkud pozměněné verzi skutečnosti. Ocitá se v roce 1Q84.
Alespoň tak si tento nový svět nazve Aomame sama pro sebe. Písmeno Q v názvu roku odkazuje k anglickému slovu Question, tj. otázce. Otázce proč? Odpověď na ni je pro Aomame nesmírně důležitá, neboť jen tak sebe samu dokáže ujistit o tom, že se nezbláznila.
„Ještě něco,“ řekl jí řidič v zrcátku. „Mějte prosím vás na paměti jedno: Věci nejsou takové, jaké se zdají být.“
Věci nejsou takové, jaké se zdají být, opakovala si Aomame v duchu. Nepatrně svraštila obočí. „Jakpak to myslíte?“
Řidič pečlivě volil slova. „Víte, vy se teď chystáte udělat něco, co se obyčejně nedělá. Nebo ne? Scházet za bílého dne z magistrály únikovým schodištěm, to lidi obvykle nedělají. A ženy, ty už vůbec ne.“
„To máte pravdu,“ ujistila ho.
„Takže jestli to uděláte, nedá se vyloučit, že se vám potom budou každodenní výjevy najednou zdát, no, prostě trochu jiné, než obyčejně. Já sám už takovou zkušenost taky udělal. Nenechejte se ale oklamat vnějším zdáním. Realita je a bude vždycky jenom jedna.“
Aemome netuší, že tento měsíc spolu s podivnými událostmi, které začnou stíhat jednu druhou, jí krůček po krůčku přibližují Tengovi. Jejímu spolužákovi ze základní školy, s nímž ho pojí nejen velký zájem o Sinfoniettu Leoše Janáčka, ale i vzpomínka z dětství. Vzpomínka, v níž Aomame jednou po konci vyučování silně stiskla Tengovu ruku.
Little People
Ovšem pozor. Murakamiho silné stránky leží úplně někde jinde, než v líčení jemných milostných citů, a on si toho je velmi dobře vědom. Proto je onen milostný příběh jen jednou z mnoha zmíněných poloh knihy. Ke slovu se dostávají i všelijaké detektivní a fantastické prvky. Podobně jako tomu již ostatně bylo v předešlých románech Murakamiho, například Kafka na pobřeží.
Neschází ani tajemný průchod, paralelní světy, nadpřirozené jevy, záhadné osoby, staré džezové nahrávky i vážná hudba, která má tak jako v každém Murakamiho díle zvláštní význam. A v neposlední řadě nechybí ani otevřené syrové popisy sexu, typické pro Murakamiho tvorbu. Autorovo líčení se tentokrát nezříká ani obrazů incestu či pedofilie.
Velkou záhadu představují i zvláštní bytosti nazývané Little People, vymykající se nadpřirozenými schopnostmi a uměním spřádat kukly. Poprvé na zmínku o nich narazí Tengo. Jsou tyto bytosti skutečné?
Teď před sedmnáctiletou Fukaeri však Tengo cítil svého druhu duševní otřes. Stejného druhu jako prve při pohledu na její fotografii, jen s tím rozdílem, že před živou Fukaeri byl rozechvělý ještě o to silněji. Nebyla v tom láska ani sexuální touha. Jako by do něho cosi vniklo úzkou štěrbinou a pokoušelo se zaplnit prázdnotu, kterou v sobě měl. Takový to byl pocit. Tu prázdnotu v něm nevytvářela Fukaeri. Tu v sobě měl už od počátku. Fukaeri na ni jen zasvítila svým prazvláštním světlem a dala jí nanovo vyniknout.
Bohužel se však konečného rozluštění nedočká čtenář. Ekonomické zájmy tu převážily nad čtenářskými a nakladatelství ponechalo čtenáře přešlapovat kdesi za polovinou celého příběhu. Vydat závěrečnou část knihy až po poměrně delší odmlce je jistě dobrý ekonomický tah, protože Murakami se prodává a prodávat se bude vždy.
Ovšem čtenář si na zbývající tři stovky stran bude muset počkat a poté bude nucen svádět boj s pamětí.
Jakkoli je možné mít výhrady vůči postupu nakladatelství, nelze upřít Murakamiho románu vysokou kvalitu. Murakami v něm prokázal svůj vypravěčský talent i obrovský dar obrazotvornosti a imaginace. Jen škoda, jak už bylo zmíněno, že po delikátním předkrmu a hlavním chodu, nepřišel také závěrečný zákusek. Zůstává ale na co se těšit!
Název: 1Q84. Název originálu: 1Q84. Autor: Haruki Murakami. Přeložil: Tomáš Jurkovič. Vydalo Nakladatelství Odeon, 2012, 751 stran. Doporučená cena: 499 korun.
Hodnocení: 85 %
