2 fotky 
Románový debut amerického spisovatele Ransoma Riggse vzbudil poprask ještě před svým vydáním. Kniha s tajemným názvem Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti slibuje děsivou jízdu a odhalení starého tajemství. Obsah knihy ale silně pokulhává za slíbeným dobrodružstvím.
Nejen dobrá reklama dělá z knihy velké lákadlo pro čtenáře každého věku. Mystický příběh, jakým kniha Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti bezesporu je, začíná vcelku slibně.
Ransom Riggs se původně chtěl stát farmářem. Prozatím stačil nasbírat diplomy na Kenyon College a na Fakultě filmové a televizní tvorby University of Southern California. Natočil několik cenami ověnčených krátkých filmů, čtenáři ho mohou znát i jako bloggera o cestování. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti je jeho románovým debutem.
Takový klasický harrypotterovský scénář naznačuje již první věta: „Právě když jsem se smířil s tím, že můj život bude obyčejný, začaly se dít neobyčejné věci.“ Už tato první věta knihy lehce vnucuje něco, o čem by se měl čtenář přesvědčit sám. A právě lehké dramatizování a podbízení se v knize objevuje poměrně často.
Čekání na Godota, napětí nepřichází
Šestnáctiletý Jacob Portmann z Floridy najde v lese potrhané tělo svého dědečka, se kterým měl víc než dobrý vztah. Během celého Jacobova dětství mu totiž děda vyprávěl podivné příběhy o ještě podivnějších věcech. Děda platil v rodině za starého blázna, pro Jacoba byl však hrdinou. Později o něm také začal pochybovat, ale po jeho tragické smrti získá Jacob konečně důkaz o tom, že děda nebyl lhář, a tak se příběh může rozjet.
Jenže, jak se to vezme. První část knihy působí tajemně a čtení pohání prostá zvědavost, jakže to vlastně s tím sirotčincem bylo a co se stalo s podivnými dětmi. Onu zvědavost ještě víc podněcuje samotné zpracování knihy.
Celý příběh doprovází staré fotografie podivných dětí ze sirotčince, u kterých se Riggs zaručil za autenticitu. Na přebalu knihy je např. fotografie levitující dívky, dále také starý obrázek neviditelného chlapce, dívky s ohnivou koulí nebo samotné slečny Peregrinové v její lidské i zvířecí podobě. Jednotlivé kapitoly odděluje stránka s tmavým podkladem staré tapety podtrhující atmosféru celé knihy. To vše dělá z knihy tajemný příběh, který se ale slovy autorovi vyjádřit nepodařilo.
Mlha nás oslepila, jako kdyby nám dal někdo pásku přes oči. Když kapitán oznámil, že už jsme skoro na místě, nejdřív jsem si pomyslel, že si dělá legraci. Jediné, co jsem z kolébající se paluby trajektu viděl, byl nekonečný šedý závoj. Držel jsem se křečovitě zábradlí a hleděl do zelených vln, přemítal o rybách, které si možná brzy pochutnají na mé snídani, zatímco otec stál vedle mě jen v košili a třásl se zimou.
Děj se posouvá na zapomenutý velšský ostrov opředený mlhou, skoro ponořený v bažině, kde elektřinu vypínají v deset hodin večer, a k tomu všemu se na osamělém místě tyčí zdánlivě liduprázdná ruina sirotčince slečny Peregrinové.
Skutečnost, nebo klam? Podle Riggse jsou fotografie autentické.
Příběh o starém sirotčinci, podivných dětech, jejich opatrovnici, která na sebe umí brát podobu ptáka, nebo o časových smyčkách má sám o sobě velký potenciál. Proto zamrzí, že se Riggs podrobněji nevěnoval tajemnému světu, který se mu přímo nabízí. Ten sice autor na začátku správně poodkrývá, ale už za polovinou knihy je jasné, že o nic tak tajemného a strašidelného zřejmě nepůjde. Jako by Riggsovi došla fantazie a on se snažil dopsat román za každou cenu.
Ať to správně pochopíte
Celkově chybí hlubší rozpracování světa podivných lidí a jejich zasazení do širšího kontextu. O to smutnější je fakt, že celé vyústění příběhu autor utnul pouhými netvory a stvůrami, které moc děsu nevyvolají.
Ransom Riggs se sice řadí mezi nadějné autory s potenciálem, ale svému čtenáři nedává moc velký prostor pro vlastní přemýšlení a fantazii. Autor příběhem totiž provází za ručičku, to aby bylo vše jasné a naprosto zřejmé.
Jenže to je právě špatně, konkrétně u podobného žánru jako Sirotčinec slečny Peregrinové by tomu mělo být naopak. Riggs měl ponechat prostor pro čtenářovu fantazii, aby si každý sám určil, co pro něj je a není strašidelné.
„Proč? Myslíte, že by mohl být jedním z nich?“
„Nemůžeme mít jistotu, dokud nevidíme oči,“ vysvětlovala slečna Peregrinová, „ale ta možnost, že za vámi někdo přijel na ostrov, mi dělá veliké starosti.“
„Co tím myslíte? Že přijela stvůra?“
„Možná zrovna ta, kterou jste viděl ten večer, kdy zemřel váš dědeček. To by vysvětlovalo, proč se rozhodly ušetřit váš život – abyste je mohl dovést k ještě tučnější kořisti: sem.“
I přes výše zmíněné výtky je nutné zdůraznit, že kniha Sirotčinec slečny Peregrinové je zcela nevídaným počinem. Propojení textu a designu knihy se sbírkou tajemných fotografií, které mají být navíc autentické, představuje unikátní literární zážitek. Čtenáře mladšího věku tak Ransom Riggs určitě zaujme.
Příběh sice zřejmě nenaplní očekávání, která slibuje kritika, ale pokud chcete zažít alespoň trochu netradiční chvíle s knihou, pak stojí za to si Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti přečíst. A pro ty z vás, které kniha zklame, se již připravuje filmové zpracování. A není snad lepší režisér pro podobný scénář než Tim Burton. Možná se máme na co těšit.
Název: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Název originálu: Miss Peregrine´s Home for Peculiar Children
Autor: Ransom Riggs
Překlad: Bronislava Grygová
Formát: 357 stran, 13×21 cm
Vazba: pevná s přebalem
Vydalo: Nakladatelství JOTA 2012Hodnocení: 60%
