4 fotky 
!Exkluzivně!Radka Denemarková v březnu oslavila čtyřicáté třetí narozeniny. V té době se na ni doslova sesypala ocenění. Nejprve významná cena z Usedomu, poté získala již třetí Magnesii Literu, tentokrát za překlad. A navíc vydává novou knihu Kobold. Živelný a rafinovaný dvojromán!
Radka Denemarková
První díl: současná nejúspěšnější česká literátka jedním dechem nejen o literárních cenách
Můžeš popsat své pocity při převzetí tvé již třetí Magnesie Litery, tentokrát za překlad knihy od autorky Herty Müller Rozhoupaný dech?
Měla jsem tichou radost, že si té namáhavé práce někdo všiml. A velkou radost, že ji navíc někdo ocenil. I kdyby neocenil, jen já vím, kolik sil mě onen překlad stál a kolik textu jsem dala ze sebe, aby působil vrstevnatě, poeticky i šťavnatě, tedy přirozeně v cílovém jazyce stejně jako v jazyce výchozím.
Čekala jsi někdy, že se staneš tak úspěšnou a získáš tři Magnesie litery?
Mě spíš překvapuje i děsí, co všechno se mi v mysli děje, co všechno se rodí zabalené do jazyka, který je sám o sobě velkou mystifikací… Ceny jsou příjemným doprovodem mé cesty, ať už jsou to ceny v Čechách nebo zahraničí. Když už jsi na začátku rozhovoru striktně vyžadovala nejzazší možnou otevřenost, tak mohu říci jediné: Já přece sama nejlépe poznám, kdy mi pod rukama vzniká něco mimořádného, vycítím, že jsem v onom rozpoložení, kdy nápady proudí a já jen zachytávám, co mnou prochází, myšlenky myslí jen letí a sotva je zachytím. Takové chvíle nesmím promeškat, to jde všechno stranou, včetně jídla, spaní a tak dále. Ale člověk nesmí ztratit pokoru. Talent si člověk nevybírá. Psaní se vrhlo na mě, ne já na psaní.
A pro život to není vždy jenom výhra, i když jsem vděčná za všechny talenty, které se ve mně po celý život perou. Takže oklikou k odpovědi. Jsem schopna sebereflexe, svou práci znám nejlépe, nepotřebuji potvrzení nebo rozbory odjinud. Je to můj svět. Každou věc dělám, jako by měla být tou poslední. Nikdy čtenářům nedovysvětlovat, neobsluhovat. Jsem bolest. Nejsem lékař. Nechci být slavná, chci být dobrá. Miluju češtinu. Šťavnatý, opulentní jazyk. Hostina pro šlechtice. To jediné mi dává svobodu. Psát a pracovat. A nic za to nechtít. Žádnou odměnu. Každou knihu člověk čte a vnímá v každém věku jinak.
Proto jsou vědy o literatuře lež. Nesměli by je vymýšlet lidé… V době, kdy jsem dokončovala Peníze od Hitlera, byla jsem tak zmožená, že už jsem se podepisovala Gita Lauschmannová. Když byly dceři Esterce tři roky, vzala knihu Sám sobě nepřítelem, kterou jsem vydala. „To jsi napsala ty?“ – „No.“ – „Ty jsi moje maminka.“ A objala mě. Zaskočilo mě to tak, že jsem musela odejít před chalupu, zadívat se do hvězd a sáhnout na chladivý sníh. Říká se tomu pohnutí.“
Jakou váhu má pro tebe Magnesia Litera a co s tvým životem učinila? Které Magnesie si nejvíce ceníš? Jak jsi ocenění oslavila?
Mám radost ze všech. Z jistého pohledu bylo odvážné ocenit mě poprvé. Jdu proti proudu, vždycky jsem si vybírala cestu, kterou ode mne neočekávali. Jsem mnohým nepohodlná, protože se odmítám kamkoliv zařadit a za své psaní ručím svým životem. Zažila jsem výhružné anonymy a na označení Nestbeschmutzer jsem si už zvykla.
Hrdinou mých knih je jazyk, tento prostor uprostřed Evropy, a jeho témata, promyšlená nečernobíle a na dřeň, svět vysoce stylizovaný a modelový, moje tituly jsou především antropologickým průzkumem, což je patrné už v knihách Sám sobě nepřítelem a A já pořád kdo to tluče. Ceny nezměnily život můj, změnily život mých titulů, ještě lépe se prodávají (Peníze od Hitlera vyšly ve dvou vydáních a také v paperbackovém vydání, Smrt, nebudeš se báti byla rozebraná, připravil se dotisk, Rozhoupaný dech je rozebraný), přestože jsou to věci velice náročné.
Dalekosáhlý dopad má usedomská cena v Německu, což je dáno i množstvím knih, ze kterých se vybírala. A impozantním složením poroty. První vydání je v Německu rozebrané, kniha Peníze od Hitlera vyšla nově v druhém vydání, do příštího roku mám naplánována čtení v německy mluvících zemích, ačkoliv mám pocit, že jsem už tyto kouty procestovala křížem krážem. Každou z cen jsem oslavila divoce.
Usedomská průkopnice se svými cenami, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
Vzhledem k tvému ocenění za překladovou knihu od Herty Müller to vypadá, že stále existuje náročné čtenářstvo, které ocení skvostnou práci s textem s jemnými a vypreparovanými nuancemi. Lze tento fakt považovat za jistou dávku motivace? Nebo pro tebe kritická odezva, ať už pozitivní či negativní nehraje roli?
Vzhledem k výše řečenému pro mě dnes v Čechách jakákoliv odezva roli nehraje a ani hrát nemůže, když si člověk zkouší nevyšlapané cesty. Do neznáma tě mohou následovat jen nemnozí. Vyžaduju čtenářky a čtenáře vzdělané a hlavně empatické. Dokonce se mi i stalo, že mě vyděsila pochvala! Přišla od literárního kritika, kterého si hluboce nevážím, tudíž jsem si říkala, že jsem udělala něco špatně, nechci patřit jeho omezenému světu. Abys mohla brát názory druhých vážně, potřebuješ si jich vážit. Proto si ponechávám okruh vnitřně bohatých lidí, se kterými ráda diskutuju a kteří dokáží myslet a vnímat jinak a nebojí se.
A především Ester a Honza, moje děti, autentické múzy, jejichž proměny s úžasem pozoruju. Dávno je naštěstí pryč doba, kdy si několik samozvanců uzurpovalo z hlediska ideologie právo rozhodovat, co se může a co ne a ostatní hlasy umlčeli. To už bych dneska visela na první pouliční lampě. Internet dává možnost vyjádřit se každému, což je – přes všechna doprovodná negativa – dobře.
Samozřejmě mě fundované ohlasy a recenze, jaké má ve své podstatě třeba Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Neue Zuercher Zeitung, či místní a zahraniční diplomové i dizertační práce o mých textech, zajímají. Kniha má ale smysl teprve tehdy, když ji otevře nepřipravený čtenář a změní jeho život. Čtenáři jsou si rovni (v umění neexistuje dělení na odborníky a laiky), záleží jedině na tom, co s čtenářem kniha udělá, jak rozdílně ji interpretuje na základě vzdělání, životních zkušeností, nakolik se zapojí duše a emoce. Kniha má cenu jedině tehdy, když má čtenář chuť vstát a dát autorovi do nosu nebo ho obejmout. Ani těžkými tématy nechci nudit.
Působíš jako velmi vnímavá osobnost, nejen jako autorka mimořádných příběhů. Jak pracuješ s intuicí? Posloucháš ji a necháš se vést citem i v osobním životě?
Moje hypersenzitivita je požehnáním pro jakoukoliv tvůrčí práci, problematičtější pro život. Pryč jsou období, kdy jsem intuici potlačovala a krmila a favorizovala jen intelekt. Vše má být v jednotě. Pracuju především intuitivně a okolní fakta dodávám, až když to podstatné o bytí postav mám napsané. Rešeršovat má autor především ve své mysli, sám sebe. Život sám je napínavý, podivně prorostlý s podvědomím i tušenými věcmi. Proto nemám o literaturu strach, bude tu vždycky, přes všechny poznatky neustále zůstáváme neznámí sami sobě. Jen hudba a literatura umí obšlapovat ticho, které panuje kolem duše.
Podle čeho si vybíráš knihy pro překlad? A proč sis v tomto případě vybrala právě Rozhoupaný dech?
Já překládáním odpočívám od svého vlastního psaní. Možná to zní namyšleně, ale při překladu už se pracuje s něčím, co je. Když ovšem musíš stát nad tím prázdnem a dát dohromady knihu, aby měla smysl, tak to je strašná práce. Pro obojí ale platí, že kdybych při té práci ztratila posedlost, tak toho nechám. Nebavilo by mě psát stylem patnáct stran denně. Možná si naivně myslím, že ta energie posedlosti je v tom pak znát. Aspoň to tak cítím u autorů, které mám ráda. V jejich textech je to znát, za svou literaturu ručí svým životem. Takové knihy mám ráda.
Rozhoupaný dech jsem překládala po dokončení románu Kobold (s podtituly Přebytky něhy a Přebytky lidí). Na Koboldovi jsem pracovala přes dva roky, byla to práce intenzivní, nesnadná témata bobtnala a prorůstala jazykem a zpevňovala břeh příběhu, byla jsem ráda, že jsem text po tom intenzivním promýšlení od sebe odloupla, tehdy vyčerpaná spisovatelka nutně potřebovala výdech. Na pomoc přispěchala překladatelka a odklonila přemýšlení jinam.
U Herty Müller jsi upozornila na její velmi neobvyklý způsob nakládání s jazykem. Poetické vyprávění o velmi temných tématech mnohé nakladatele dokonce zpočátku od překladu odradilo, přestože jsi jej navrhovala ještě před jejím získáním Nobelovy ceny. Existují místa nebo prostředky, ke kterým máš v její knize výhrady?
Samozřejmě, ale to je normální. Někdy si říkám, že by měli překládat hlavně spisovatelé, vidí druhému do kuchyně, nedají se oblafnout a vodit za nos a zároveň jsou k práci druhého pokorní, cítí celek. Spíše mně vadí malé zdůraznění podílu Oskara Pastiora, měl by být uveden v titulu jako spoluautor. Nešlo o zachycení vzpomínek zajatce v lágru. Šlo o zachycení vzpomínek básníka v lágru. Už v prvních poznámkách předával Hertě Müller poetická slova, do kterých svou nesnesitelnou situaci balil, třeba spojení anděl hladu.
[album:https://www.topzine.cz/wp-content/uploads/dm-albums/2011_05_02_radka-denemarkova/]
Herta Müller používá ve své tvorbě mnoho neologismů. Považuješ tento fakt u překladu za výzvu?
Mám ráda výzvy. Ale toto není výzva, to je samozřejmý pohyb a neklid v těle jazyka. Líbí se mi její jednoduchý a přitom chirurgicky přesný a lyrický jazyk, kterým popisuje paradoxně těžká témata totality. A přitom jí to literární vědci a kritici zpočátku vyčítali. Což je další věc, která mě na literární vědě štve – šuplíky, zkamenělé představy o tom, jak má text vypadat, literární kánony. Přitom by to mělo být jako v životě – jakmile člověk vezme do ruky tužku a papír, je možné úplně všechno. Určitě ještě nejsou propátrané všechny formy a způsoby práce s jazykem. Aby mě kniha zaujala a chtěla jsem ji přeložit, musím cítit, že něco je jinak.
Když překládám, tak spisovatelka ve mně spí. A někdy je jí líto, že skvělé nápady předávám jinam. Je ale pravda, že v momentech, kdy to funguje a já cítím onu posedlost, pak se dějí věci a mám pocit, jako bych to sama psala. U každé knihy je to ale samozřejmě jiné – u Herty Müller nestačí přeložit jen slova, musejí vyvolat stejný lyrický obraz v češtině jako v němčině. Jinak překlad nefunguje. Překládám ty autory tak, jak chci, aby překladatelé překládali mě – aby se k nim tulili, mazlili se s nimi, nahmátli tu správnou emoci, rytmus. Aby vyznění v cílovém jazyce bylo stejné jako v jazyce výchozím.
Tvá interpretace textů je velmi ceněná, na kterých překladech aktuálně pracuješ?
Zůstávám zatím věrna Hertě Müller, překládám knihu Herztier. Čerstvě pro pražský knižní veletrh Svět knihy jsem přeložila ukázku z románu Vereny Rossbacher Touha po dračí síle. Už dlouho toužím přeložit Arno Schmidta, přečetla jsem ho v poslední době tolikrát a konečně našla tón, který musí zaznít v češtině. A také dvě knihy Clemense J. Setze, se kterým jsem se seznámila v Grazu, kde jsem byla v roce 2010 na spisovatelském stipendiu.
Toužíš po nějakém ocenění, kterého se ti nedostává?
Největší ocenění mám: našli se mnozí, kdo porozuměli tomu, co dělám. A jsou to lidé, kterých si vážím.
Srovnáš-li Rozhoupaný dech Herty Müller a Stavaričovu Mrtvorozenou Elišku Frankensteinovou, v čem vidíš největší rozdíl?
Pro mě jako čtenářku i překladatelku je vždy podstatný dech textu jako celku. To znamená knihu přečíst několikrát, promyslet ze všech úhlů, dýchat s ní a teprve poté opatrně hledat a volit prostředky, které tuto energii určenou pro myšlenkový systém jiného jazyka přetaví do jazyka českého. U Michaela Stavariče bylo nutné text překládat z nadhledu, z výšky, aby zůstala na patře ona úzkostná pachuť bytostí dnešních velkoměst, které sice žijí v blahobytu, ale jsou odpojeny od svých vlastních pocitů a okolní svět si krájejí do seznamů jednotlivých vjemů. Takovou práci bylo možné přerušovat.
Text Herty Müller bylo naopak nutné překládat v tahu, zakutat se dovnitř, do jednotlivých vět, které jsou tesány z kamene. A zároveň mít na zřeteli, že celek má působit jako poetická hra slov na křídlech anděla hladu.
Jak na tebe při překladu u Elišky působila její všepohlavnost?
Je podstatná. Jsou situace, kdy bychom onu pohlavnost měli odložit a vnímat jen své lidství, ale toho je málokdo schopen, i proto, že jsme biologicky naprogramovaní a některé vzorce chování těžko měníme. Myslela jsem na postavy Almodóvarových filmů, například na postavy z filmu Vše o mé matce. Ale Eliška působí navenek velice konzervativně, jen uvnitř se zvětšují pukliny.
Nakazil tě tento existenciálně detektivní příběh? Podívat se na muže také bezpohlavně? Vidět v něm (muži) všechny ty možnosti, o kterých vede monolog Eliška? Přišlo mi to takové chytlavé…
Podtitul existenciální detektivka jsem knize dala já, použili tohoto spojení u mé knihy A já pořád kdo to tluče v maďarském vydání a ta esence mi přišla obdobná. Je zajímavé, že ona dvojpohlavnost je výrazně přítomna i v Rozhoupaném dechu. Mně ale v původní tvorbě stále přijde zajímavější prozkoumávat vnitřní svět žen. Stál po staletí na okraji, nedostal se ke slovu, konečně nastal čas najít adekvátní umělecké prostředky a nový, jiný jazyk pro zachycení tohoto vnitřního světa. Protože dosavadní pokusy ze strany žen se neustále točí v zažitých modelech a klišé. Nejde o žádnou konfrontaci, ale o možnost konečně klidně prozkoumat třebas i ženskou duši v těle muže a mužskou v těle ženy a fenomén mateřství.
Setkala ses někdy u překládání v originále s nepravdivou faktickou informací? Řekněme, že by autor napsal nelogičnost vzhledem k reálným možnostem běhu světa. Jak to řešíš? Zasáhneš a opravíš text tak, aby dával smysl?
Setkala. Ale to není podstatné. Stejně jako jsou nepodstatné překlepy.
Abych uvedla příklad. V divadelní hře Thomase Bernharda Náměstí hrdinů neseděly informace týkající se dat ze života postav. Ale tomu rozumím. Když píšu a text se valí, člověk se nezdržuje takovými podružnostmi. Tehdy mě potěšilo, jak Bernhard ironizuje vše, dokonce do replik židovských postav vložil citace z Hitlerova Mein Kampfu. Čehož si do té doby nikdo nevšiml.
Vášnivá čtenářka Radka Denemarková, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
V neposlední řadě se musím zeptat, zda jsi zastihla v šatně při předávání cen Magnesie litery 2011 pana ministra Bessera? Pokud ano, prozradíš nám své dotazy na rezort kultury a jejich odpovědi?
Nestihla… minula jsem se s ním o fous. Ale ráda bych se ho zeptala na pár otázek.
Otázka první: Proč je u nás kulturní politika taková, že není žádná? Například v Německu je DPH na knihy a chléb sedm procent. A nejde jen o DPH, ale o koncepci. V Německu, Rakousku, Švýcarsku peníze cirkulují v síti knihoven a literárních domů, které pak ve velkém nakupují knihy a pořádají čtení a obří literární festivaly. Mají peníze na podporu čtení, na nákup knih.
Otázka druhá: Proč neexistuje nezbytná podpora odborných literárních časopisů a periodik a naopak převládá snaha je zničit? Jsou nezbytností! Protože v českých novinách se mísí šoubyznys a kulturní rubrika, kritika neexistuje. Nemáme přílohy jako je v Německu či Anglii feuilleton, promýšlení věcí do hloubky.
Otázka třetí: Proč nevnímáte obecný fakt, že i byznys a obchodní kontakty se navazují přes kulturní vztahy, přes kulturní společenství (na čemž je postaven kupříkladu celý New York)?
Otázka čtvrtá: Proč tu není kultura chápána jako něco, co utváří náš styl a jazyk a život? Převládá buditelská představa o tom, co je kultura (hezky se obléci a jít v neděli večer do divadla). Ne, kultura a kulturnost a vkus jsou propojené nádoby, jsou vidět v každodenním chování, jednání, mluvě, respektu, slušnosti, mentalitě společenství a schopnosti druhému naslouchat. Kulturnosti je ale také v tom, že se nekrade. Že neberu, ale dávám.
Co chystáš v nejbližší době za projekty kromě avizovaného nového románu Kobold aneb Přebytky něhy? Kdy a kde se chystá čtení?
Nakonec je to dvojromán, propojený spodními proudy: Kobold. Přebytky něhy a Kobold. Přebytky lidí, kterým se završila trilogie o středoevropském prostoru 20. století po knihách A já pořád kdo to tluče a Peníze od Hitlera. Oficiálně bude představen na Světě knihy 14. května v 15 hodin a 7. června večer na pražské Kampě jako součást představení Romeo a Julie Bely Schenkové a bratří Formanů. Připravuji k vydání Spací vady, kniha vyjde na podzim, doplněná dalšími texty a úvahami. V hlavě se zadělává těsto na nový román, myslím na něj už nějakou dobu.
Literátka Denemarková souzní melancholicky s vodním živlem, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
Prozradíš čtenářkám a čtenářům Topzinu v krátkosti, o čem je dvojromán Kobold?
Dvojromán Kobold (Přebytky něhy a Přebytky lidí) je příběhem rodiny Helly a Michaela Koboldových v průběhu jednoho století. Jejich osudy jsou propojené s tokem Vltavy i s místem Karlova mostu. Co se s lidmi děje, když se namočí do nacistické a komunistické ideologie. I kniha o podobách lásky a násilí. Její řeč je jako řeka a oheň, který viděné přetaví. I když je hladina nehybná, v hlubinách se vždycky něco děje. Kam až lze napínat jazyk?
Co je vlastně příčinou neklidu, jenž uvádí lidi naší civilizace v pokušení? Co je to za společnost, ve které žijeme, kde vymizela solidarita s těmi, kteří se ocitli na okraji a naopak jsou kriminalizováni? Možná je opravdu čas na řešení, stačí se řídit smyslem (staré) věty: Jak byste si přáli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.
Co vše obnáší příprava románu? A jak přípravy vrcholí před odevzdáním do tiskárny?
Čas je tekutý. Text Kobolda je pokusem slovy vyjádřit plynutí času, které má různou hustotu ve vědomí, minulost se mísí do přítomnosti. Muka těchto postav jsou choroby mé doby. Nejde o bezpráví, vinu, či nevinu. Jde o popis zvláštní atmosféry, která v rodině vládne. Jako v okupovaném městě. V okupované Praze.
A pokud dám text z ruky, už do něho nezasahuji, v ten moment si žije vlastním životem. Spíš se člověku honí hlavou, zda se alespoň přiblížil k představě, jakou měl na počátku. A pak už je to ptáče, které vylítne z rodného hnízda a je na něm, jak ve světě obstojí. Jsme navždy odpojeni. Když je kniha dopsaná, jsem prázdná, všechno vyškrábnu na papír. A pak se pomalu zklidňuji jinou prací a v mysli se posunu k další postavě, která čeká na svůj příběh a stojí tu frontu.
Jaká témata a postavy ti čekají ve frontě v tuto chvíli? Na co se mohou tvé fanynky a fanoušci těšit do budoucna?
Chci psát o momentech, kdy člověk už nevládne sám sebou, není při sobě. Kdy je nutné jako první zříci se minulosti a budoucnosti. O tom, co znamená a pojme mateřství. V kulisách vzniku této země.
Radka Denemarková (1968) je česká prozaička, esejistka, překladatelka a dramatička. Vystudovala bohemistiku a germanistiku na FF UK. Pracovala v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a jako dramaturgyně divadla Na zábradlí. Od roku 2004 spisovatelka na volné noze a první česká vítězka letošního festivalu Usedomské literární dny, kde obdržela unikátní ocenění za román Peníze od Hitlera.
Letošní Magnesii Literu získala za překlad knihy Rozhoupaný dech nobelistky Herty Müllerové. Tím rozšířila svou sbírku Magnesií na tři, což se do této chvíle nikomu nepodařilo. Cenu připojila k první Magnesii za román Peníze od Hitlera a ke knize Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla, za kterou vyhrála Literu za publicistiku. Na festivalu Svět knihy 2011 představí nový dvojromán Kobold (Přebytky něhy a Přebytky lidí).
