Markus Heitz v naší kotlině proslul především svou tetralogií o trpaslících. Na sklonku loňského roku však vyšel druhý díl první ságy z jeho pera, která nese název Ulldart – Doba temnoty. Řád vysokých mečů se v tomto díle definitivně zapojuje do osudů celého kontinentu.
Ilustrační foto Foto: Jan Nohovec, Topzine.cz
Vedle světa Trpaslíků a dvou knih odehrávajících se v našem (skutečném) světě v 18. století Markus Heitz vytvořil i svět, v němž se má opět dostavit Doba temnoty, kdy Spálený bůh rozeseje zkázu, nenávist a utrpení do všech krajin a mezi celé obyvatelstvo světadílu Ulldart.
Po prvním dílu s názvem Stíny nad Ulldartem vydalo nakladatelství Fantom Print i díl druhý, který více než jeho předchůdce přibližuje poměry, jež vládnou mezi rozličnými národy kontinentu. Čtenář se tak nesetká jen s Lodrikem, mladým nástupcem kabcarského trůnu v říši Tarpol, jenž byl hlavní postavou první části příběhu, ale i s mnoha jinými postavami, ať jsou to následníkovi blízcí přátelé a nepřátelé nebo lidé a stvoření, kteří s ním mají jen pramálo společného.
Doba temnoty a následník trůnu
Na Ulldartu se blíží důležitý rok 444, který byl astrology, kněžími a jinými učenci označen za kritické období, kdy se může Doba temnoty vrátit, pokud si obyvatelé nedají pozor a nebudou se věrně modlit k bohům. K těm správným bohům. Všude na kontinentu se tak začínají pomalu, ale s o to větší jistotou dít věci, které nevěští nic dobrého. Bahenní příšery se shlukují, množí a stále více si dovolují k lidským osadníkům, a lidé si naopak po několika staletích míru opět začínají osvojovat umění války.
Mnoha vládcům se zachtělo rozšířit své bohatství nebo území, nejlépe samozřejmě obojí, na úkor svých slabších sousedů. Tím nejslabším se zdá mladý muž, jenž právě usedl po svém zesnulém otci na tarpolský trůn. Okolo něj se tak začínají dít věci podivnější než na zbytku kontinentu a nejedna mocenská skupina mu dokonce usiluje o život.
Markus Heitz osídlil Ulldart především lidmi. Vlastně by se dalo říci, že téměř výhradně lidmi, pokud nebudeme brát v úvahu bahenní příšery, u kterých není jisté, v jakém společenském uspořádání žijí a jestli tomu lze vůbec říkat společnost. V horách nesídlí žádní trpaslíci, v lesích se neskrývají žádné humanoidní lehkonohé bytosti se špičatýma ušima a dlouhým lukem v ruce. Najdou se však dvě výjimky.
První jsou zelenovlasí Kensustriánci se špičatými zuby (alespoň někdo má něco špičatého) a tu druhou představují lidé poznamenaní za zradu svých předků, kteří sloužili Spálenému bohu, jeho jménem válčili, vraždili a uctívali ho lidskými oběťmi. Co ovšem chybí tomuto Heitzovu světu v rozmanitosti ras, zcela vynahrazuje rozmanitostí národů a říší. V Ulldartu autor vybudoval rozsáhlou strukturu států, každý trochu jiný, každý s jinými přednostmi a zápory, každý inspirovaný jiným národem z planety Země.
Chybějící hlavní hrdina
To, že jsou pro jednotlivé státy předobrazem národy, o kterých má každý jakési povědomí (podobnost Arrulschána s jistým dobyvatelem, před nímž se svého času třásla Evropa, není třeba zdůrazňovat), Heitzovi umožnilo vyhnout se dlouhým vysvětlujícím popisům. Je na každém jednotlivém čtenáři, aby posoudil, zda se jedná o klad či o zápor. Záleží na tom, jestli dává přednost ději a okolí ho příliš nezajímá, nebo by radši znal náturu každého z účastníků nadcházejících událostí více dopodrobna.
Knihou neprochází ucelená linie příběhu. Nenajde se v ní ani hlavní hrdina, ale spíše jednotlivé události se svými protagonisty. Tyto události nezapadají ani tak do sebe, jako spíše vedle sebe, aby na konci knihy vytvořily dojem, že s blížícím se kritickým rokem se věci dávají do pohybu všude na kontinentu.
Avšak autorova volba mezi tím, které z těchto dějinných chvil popsat podrobně se všemi lokacemi, postavami, jejich reakcemi a názory a které jen shrnout v jednom nebo ve dvou odstavcích, se ne vždy jeví jako šťastná. Čtenář si pak může připadat podveden, když se některá poměrně bezvýznamná událost dočkala rozsáhlého popisu, a naopak mnohem zajímavější a do velké míry určující události se nedostalo ničeho většího než pouhého konstatování.
Tento přístup také zapříčiňuje časové skoky, které spolu se střídajícími se postavami a lokacemi působí lehce zmatečně. Oproti prvnímu dílu se ovšem postavami neplýtvá a každá má v příběhu své místo. Ovšem korzár, na nějž se soustředilo tolik pozornosti v první knize a který pak náhle zmizel, se už v druhém díle neobjeví. Pokud nečekaně nezakročí v následující části, byl mu tak obrovský prostor věnován poněkud zbytečně.
O kousek lepší
Autorovi se však celkem daří udržovat čtenáře v nejistotě ohledně toho, kdo je tím pravým a nefalšovaným zlem. A ani většina postav v tom jasno nemá. Sice jsou zde oni agresoři, vládci, kteří rozšiřují svá území na úkor druhých, ale ty lze jen stěží považovat za klíč, jímž se na kontinent vpustí zlo.
Tímto klíčem by měl být Lodrik, ale přestože trpí návaly vzteku a objevují se i další prapodivné náznaky jeho role v příchodu Doby temnoty, vše je stále konfrontováno s jeho čistými úmysly. Oproti prvnímu dílu nepůsobí roztříštěnost děje takový problém, protože události již dávají tušit jistou provázanost, a konec knihy slibuje, že další díl by mohl být zase o stupeň zajímavější.
Pořád se sice najdou mouchy, ať již v podobě přeskakování vzrušujících událostí nebo občasného co to sakra je?, když se někdo chová tak, jak by podle své charakteristiky v předchozím textu neměl. Přesto každý, kdo dočte do konce, bude jistojistě netrpělivě očekávat další díl, aby zjistil, kdo je za co odpovědný a jak to celé bude pokračovat.
Název originálu: Der Orden der Schwertert
Český název: Řád vysokých mečů
Autor: Markus Heitz
Obálka: Jan Patrik Krásný
Překlad: Zdeněk Sladovník
Počet stran: 287
Vazba: vázaná
Rozměry: 150 x 210 mm
Vydal: Fantom Print, Ostrava 2010
Doporučenácena: 249 KčHodnocení: *** (60 %)
