4 fotky 
Gauneři. Pulp Fiction. Kill Bill. Hanebný pancharti. A takhle můžeme pokračovat dál. Současná režijní ikona Hollywoodu má vskutku působivou vizitku s filmy, které natočila. Je to magor, ale je geniální!
Hraje Tarantino ruskou ruletu s filmovými žánry? Zdroj: distributor filmu
K filmu se dostal ryze originálním způsobem: Coby malý kluk neměl jedinou zábavu, než od rána do večera sledovat televizi. Poté, co utekl ze školy, si našel práci jako vyhazovač v pornokině (proto se v jeho filmech nevyskytuje žádný normální sex) a poté ve videopůjčovně. Právě toto povolání mu přineslo jeho vzdělání. Získal totiž přístup k filmotéce, která obsahovala všechno. Od snímků kvalitních, až po ty třetí jakostní kategorie, kterých tam bylo přehršel. O Tarantinovi lze tedy říci, že byl vychován béčkovými filmy a mnohdy i horší sortou, což se projevuje na jeho současné tvorbě, která úplně vybočuje z pomyslného úzu daného tvrdou komerční politikou Holywoodské velké pětky filmových studií. Jeho styl připomíná pejska a kočičku, když vařili dort, ale Tarantino do toho míchá ještě LSD vlastní kreativity, díky kterému jsou jeho snímky neuvěřitelně úspěšné a doslova kultovní.
Už během pobytu ve videopůjčovně začal psát scénáře, které nejprve pouze prodává filmovým studiím. Následně si ale řekne „dost už bylo prodávání“ a začne natáčet film dle vlastního scénáře sám. Moc se mu to nedaří a My Best Friend´s Birthday vyrábí tři roky a nakonec mu velká část materiálu lehne popelem, když je uložena ve střižně. Nakonec je i těch necelých čtyřicet minut poměrně kvalitním snímkem, na kterém se ovšem projevují nedůslednosti spojené s délkou natáčení, hercům postupně rostou vlasy, mění se jejich tváře a podobně. Tarantino následně napsal scénář k filmu Pravdivá romance v režii Tonyho Scota.
Zlomový přichází rok 1992, kdy Tarantino vyplodí scénář k filmu Gauneři, a který se rozhodne spolu se svými přáteli také natočit. Celý projekt se zalíbí herci Harveymu Kietelovi. Vloží se do snímku finančně a navýší rozpočet z plánovaných třiceti tisíc na rovný milion a půl dolarů, které Tarantinovi úplně změní původní koncept snímku. Plánoval ho jako černobílou gangsterku, ale nyní měl díky penězům možnost natáčet barevně, s opravdovou technikou a opravdovými herci. Velká část se odehrává ve skladišti, kam se uchyluje jeden zraněný bandita. Počet různých variací slova „fuck“ dosáhl na konci snímku neuvěřitelných dvou set sedmdesáti dvou! Ze střižny vyšla finální verze filmu tři dny před festivalem v Sundance, kde tento snímek vyvolal velké překvapení. V Americe ale šel do kin bez nějaké vetší mediální kampaně, tudíž mnoho peněz nevyvolal. Zato v Anglii se stal krátce po premiéře jedním z nejlepších a nejnavštěvovanějších filmů. Mezi Tarantinovými fanoušky se vedou diskuse, že právě tento snímek je jeho nejlepším dílem. Poprvé zde totiž pouští z řetězu své choutky a vytváří popkulturní mix plný krve, násilí, sprostých slov, který se pak stává jeho vizitkou.
Po uvedení tohoto filmu se Tarantino ztrácí. Mizí do Amsterodamu, kde v klidu píše scénář k filmové bombě, která zasáhla svět v roce 1994. Atomovka shozená letadlem Tarantino měla na svém povrchu napsané rtěnkou a krví Pulp Fiction – Historky z podsvětí. Zahráli si v něm třeba Bruce Willis, Uma Thurman, Samuel L. Jackson a další. Dodnes to je jeden z nejkultovnějších snímků, o kterém se traduje, že kdo jej neviděl, jako by nebyl. V tomto filmu využil všechno, co se naučil ve videopůjčovně, propasíroval to skrze svoje představy a sny a vytvořil něco s velkým N. Dialogy, které rozehrává mezi jednotlivými postavami, jsou brilantní, občas až ostudné vzhledem k situaci, ve které se odehrávají. Promítá do nich své názory a také se objevují narážky na pobyt v Evropě, kdy se jeden z hlavních hrdinů – John Travolta se slušivou hřívou vlasů, vrací právě z Amsterodamu a porovnává tamní a americkou fastfoodovou kuchyni, přičemž se především zaměřuje na tatarskou omáčku k hranolkům. Krom zajímavé kompozice navzájem propojených ale jinak samostatných příběhů stojí určitě za zmínku i hudba, jež pomohla utvrdit pozici Pulp Fiction jako jednoho z nejlepších snímků. Není divu, že právě za toto své dílo byl Tarantino oceněný Oscarem za nejlepší scénář.
Kill Bill Zdroj: obrázek z filmu
V roce 1995 napsal scénář a natočil jednu ze čtyř povídek do projektu s názvem Čtyři pokoje. Dle konečného hodnocení to je právě část od něj a od Roberta Rodrigueze, která stojí za koukání a táhnou tak celý film nahoru.
Inspirován starými samurajskými filmy a spagethi westernem stvořil zabijáckou podívanou ve velkém stylu. Kill Bill 1 a 2 je vlastně jeden snímek, rozdělený pouze na dvě části. V prvním protečou hektolitry krve, mává se tam samurajskými meči a kusy těl odlétávají do všech stran. V roli hlavního katanobijce se objevila Tarantinova oblíbenkyně Uma Thurman coby blonďatá sexy zabíječka kohokoliv, kdo se postaví do cesty mezi ní a její pomstu. Násilí ovšem podal Tarantino velice svévolným způsobme. Crčení krve je velice nerealistické, což vlastně umožnilo, aby mohl s násilím zajít až daleko za únosné hranice realističnosti a nikomu to ani nepřišlo divné.
Druhý díl se již blíží klasice Tarantinovy tvorby, protože opět hlavní housle přebírají dobře napsané dialogy a černý smysl pro humor, tolik typické pro tohoto autora.
V roce 2007 spolu se svým kolegou a dlouholetým kamarádem Robertem Rodriguezem vytvořili poctu americké zábavě osmdesátých let natočením dvou snímků pod jednotným názvem Grindhouse. Tarantinovo Auto zabiják sice splnilo svůj účel. Bylo hezky krvavé, většinou v něm krvácely hezké, vnadné a mladé dívky, které likvidoval Kurt Russel, coby zjizvený, šílený zabiják jezdící ve Fordu Mustang, ale konkurenci s přehnanou šíleností, kterou předvedl Rodriguez v Planetě teror, se nemohl rovnat. Auto zabiják je sice snímkem dobrým, ale v Tarantinově filmografii spíše tím slabším.
Hanebný pancharti Zdroj: obrázek z filmu
V těchto dnech se jméno Tarantino skloňuje ve všech sedmi pádech. Do kin totiž dorazili jeho Hanebný pancharti (recenze tady), kteří se okamžitě stali hitem a jakousi sladkou filmovou tečkou za prázdninami. Co do kvality, hravě strčili do kapsy ubohou trapnost v podobě Harryho Pottera, protože v tomto snímku se Tarantino opět ukazuje jako filmový renegát, který si může dovolit všechno a diváci ho za to milují. To, co převedl v tomto filmu, opět nemá obdoby a po dlouhé době to je snímek, po jehož skončení se ozývá kinosály nadšený potlesk. Název snímku obsahuje dvě chyby a je třeba poděkovat překladatelům, kteří si s tímto problém vyhráli a alespoň naoko chyby udělali i v českém názvu. Naoko proto, že slovo panchart – starší označení pro parchanta – je stále dle slovníku spisovné češtiny slovo spisovné, tudíž bez chyby.
Tarantino je člověk, který si razí svojí tvorbou vlastní cestu filmovým průmyslem. Hraje si, vysloveně si hraje se vším, co má rád a co by chtěl ve filmu vidět. Na diváka se neohlíží, buďto se mu to líbit bude anebo ne, nedělá taková scénáristická zvěrstva, aby nalákal do kin určitou sortu lidí, a proto nepíše scénář speciálně pro náctileté a podobně. Doufejme, že si udrží odvahu a sponzory, aby byl i nadále filmařem, který si do svého díla nenechá nikým kecat.
