Putování po československém opevnění 1935

Po celé zemi jsou jich tisíce. Lehká i těžká opevnění, která pomáhala bránit naši republiku v časech nejkrutějších. Průvodce po těch nejznámějších z nich, po jejich historii, vzniku i osudu přináší trojice autorů Martin Dubánek, Tomáš Fic a Jan Lakosil pod názvem Putování po československém opevnění 1935-1989.

Obálka knihy, Zdroj: Mladá fronta

Trio autorů připisuje vznik československého opevnění snaze bránit v meziválečném období (tzn. mezi 1. a 2. světovou válkou) svou vlast, která byla stále více ohrožována sílící německou ofenzivou. Německo v čele s Adolfem Hitlerem se porážkou v prvním celosvětovém konfliktu cítilo hluboce uraženo a zbrojilo k odvetě. V pohraničních oblastech Československa tedy jako houby po dešti rostla nová a nová železobetonová opevnění.

Čtenář se v průvodci po československých fortifikacích (tzn. opevněních) postupně nenásilnou formou seznamuje s nejprve těžkým opevněním, mezi něž patřily pěchotní sruby i dělostřelecké tvrze, aby se vzápětí dostal pod pokličku i bunkrům takzvaně lehkým.

Jak vypadalo opevnění zvenku a jak zevnitř?

Publikace je pomyslně rozdělena na třetiny. První z nich se věnuje opevnění jako takovému. Osvětluje příčinu jejich vzniku, popisuje konstrukci, ozřejmuje užití a v neposlední řadě kromě faktických údajů servíruje i četné zajímavosti. Jednou z takových perliček může být cifra, na kterou se vyšplhaly stavební náklady nejodolnější tvrze Hanička. Soustava dělostřeleckých srubů, minometných věží a pozorovatelen vyšla československý stát na astronomických 28 milionů korun.

Lehký objekt vzor 37, zvaný řopík, Foto: Jana Samcová, Topzine.cz

Atraktivní informací může být i fakt, že nejpevnější objekty měly strop silný až 350 cm, aby ustály nejtvrdší dělostřelecké i letecké bombardování, nebo že se v nejodolnějších tvrzích dalo z vlastních potravinových zásob přežít i čtrnáct dní v kuse. Publikace nezapomíná ani na oblíbená čtenářská nej – nejstarší betonový bunkr či největší a nejmenší československé opevnění.

Autoři nezapomněli ani na GPS souřadnice a otevírací doby jednotlivých opevnění

Druhá třetina příručky se zaobírá konkrétními dělostřeleckými tvrzemi a pěchotními sruby. Namátkou jmenujme alespoň některé z nich – Bouda, Skutina, Dobrošov, Hanička, Průsek, a jiné. U každého opevnění závěrem nechybí rada, jak se k objektu dostat, včetně GPS souřadnic, provozovatel fortifikace, www stránky, otevírací doba i zajímavosti v okolí. Celá řada opevnění je dnes přeměněna na muzeální objekty a prohlášena za kulturní památky, autoři tudíž důrazně nabádají k ohleduplnému chování jak k historickým objektům, tak k okolní přírodě.

Československé opevnění, Foto: Jana Samcová, Topzine.cz

Poslední část knihy pak nabízí tipy na výlety k opevnění, která se nacházejí v turisticky významných lokalitách – Staré Město pod Sněžníkem, Kubova Huť, Kadaň, Kvilda i Debrník. Celé Putování je velmi hustě protkáno pavučinou černobílých, nezřídka dobových fotografií, detailních plánků a výkresů i 37-mi podrobnými mapami. Na první pohled je nebarevnost fotografií mírným zklamáním, které je ale po delším listování knihou vystřídáno pochopením autorského záměru podat čtenářům co nejautentičtější vjem. Ilustrace i fotografie dokonale doplňují tok odborného textu a dohromady tak vytvářejí materiál hodný – řečeno vojenskou terminologií – minimálně plukovnické šarže.

Kniha je vhodná pro opravdové fanoušky vojenství

Rok 1989, jímž je mapování bunkrů ohraničeno, je zvolen pouze jako mezník – symbolizuje změnu politické situace v české zemi a v podstatě i konec studené války. Přesto fortifikace probíhala i po tomto datu a probíhá de facto dodnes. Kniha by neměla chybět ve sbírce žádného fandy vojenství. Je nepostradatelnou příručkou každého příznivce československých pevnostních systémů, které se v počátcích svého vzniku řadily mezi nejdokonalejší pevnostní systémy v Evropě.