V roce 1963 vychází v Československém spisovateli první román Ladislava Fukse – Pan Theodor Mundstock. Židovský úředník, který se rozhodne vzdorovat rozpoutanému zlu svérázným způsobem, totiž přípravou na něj. Lze se však skutečně připravit?
Jeden z vnějších koncentračních táborů ve Friedrichshafen, Zdroj: KZ Gedenkestätte Dachau
Ladislav Fuks sice nebyl židovského původu, přesto však ve své knize dokázal sugestivně vylíčit tísnivou situaci člověka, který je kvůli svému původu vyčleněn z normálního života. Mistrně popsané psychické stavy hlavního hrdiny, neobvyklá hra s vypravěčem, strach, úzkost a temná protektorátní doba – takto by se dal charakterizovat Pan Theodor Mundstock.
Těžký život pana Mundstocka
Pan Theodor Mundstock je bývalý úředník židovského původu a stejně jako mnoho dalších je omezován různými vyhláškami a zákony. Od prvního dne okupace ho provází stín Mon, jehož existence je dána Mundstockovou duševní nevyrovnaností. Mon je vlastně v této situaci ztělesněním strachu a nejistoty a zároveň Mundstockovým druhým já. Jedná jako lidská bytost a díky důmyslné hře vypravěče často s hlavním hrdinou splývá – není vždy zcela jasné, co dělá Mundstock a co činí Mon.
Může člověk uniknout svému osudu? Zdroj: Jana Samcová, TOPZINE.cz
Dalším Mundstockovým společníkem je holub, kterého zachránil před umrznutím (v první části je nám však představen jako slípka). Mundstock často navštěvuje rodinu Šternových, z nichž nejraději má nejmladšího Šimona. Vždy se je snaží ukolébat ve falešném pocitu bezpečí – ujišťuje je, že válka brzy skončí a vyhnou se tak koncentračnímu táboru. Tato milosrdná lež je pro něj jediným způsobem, jak může někomu pomoci. To se však jednoho dne na ulici změní.
Nebeský plán
Každý den očekává pan Theodor Mundstock s panickým strachem předvolánku k transportu. Při své každodenní činnosti, zametání ulic, si však náhle uvědomí, že měl vždy na vše svůj postup – ve své úřednické práci, koneckonců i při samotném zametání ulic. Proč by tedy nemohl mít postup i na to, jak vzdorovat blížícímu se nebezpečí? A právě v tu chvíli vymyslí svůj „nebeský plán“. Vychází z úvahy, že v koncentračním táboře může přežít jen ten, kdo je na něj náležitě připraven.
S velkou fantazií přemýšlí o všech možných situacích, které mohou v koncentračním táboře nastat a až s maniakální detailností je převádí do reality – skoro nejí, trénuje fyzicky namáhavou práci, spí na pryčně, zkouší si nošení kufru, aby byl patřičně připraven, až půjde na shromaždiště, vstává brzy ráno a jednou dokonce chce vyzkoušet, jaký je to pocit být zastřelen či zemřít v plynové komoře. Toto jeho úsilí vyznívá groteskně až tragikomicky a z Mundstockova bytu se pomalu stává malý koncentrák.
Naděje na záchranu, příčina záhuby
Pan Theodor Mundstock vytvářením svého postupu získal nejen jiskřičku naděje, nýbrž dosáhl i psychické vyrovnanosti, o čemž svědčí i to, že ve chvíli, kdy začne na svém postupu pracovat, zmizí jeho stín Mon a s ním tedy i strach, úzkost a obavy. Poté však přichází onen okamžik, na který se připravoval – dostane totiž předvolánku k transportu. Cestou na shromaždiště se zastaví uprostřed ulice, aby přehodil kufr z jedné ruky do druhé (což podle svého plánu po určitém počtu kroků musel udělat, aby se neunavil).
V té chvíli jej však srazí německé auto a pan Mundstock v prachu ulice umírá. Těsně před smrtí si uvědomuje svou chybu a to, že na takové zlo, jaké přinesl nacistický režim, se připravit nelze. Jeho „nebeský plán“, který ho měl zachránit, se tedy paradoxně stává příčinou jeho smrti. V té chvíli se také znovu objevuje Mon.
Památník holocaustu.
Rukopis Pana Theodora Mundstocka zasílá Ladislav Fuks do nakladatelství Československý spisovatel již ke konci roku 1961. Musí jej však několikrát přepracovat, zejména kvůli ideologickým výhradám jednotlivých redaktorů. Musel také například zmírnit popis Mundstockových schizofrenních stavů. Text, který dnes čteme, je až čtvrtou verzí rukopisu a vychází pod vedením redaktora Ivana Klímy v dubnu roku 1963, tedy v době, kdy v české literatuře vrcholí druhá vlna válečné prózy s židovskou tematikou (Jiří Weil, Jan Otčenášek, Arnošt Lustig).
Lze psát o Židech a nebýt Žid?
Kritika tehdy zaznamenala až nadprodukci knih s touto tematikou. Fuksova kniha však byla přijata bez větších výhrad. Nevychází sice z autorovy autentické životní zkušenosti, jak je tomu například u Jiřího Weila nebo Arnošta Lustiga, ale vytváří jakousi modelovou situaci – obecnější problematiku židovského osudu za druhé světové války.
Děj knihy je situován do stejné doby a místa jako Weilův Život s hvězdou. Dalo by se říci, že vypráví i o stejném hrdinovi. Najdeme zde řadu podobných detailů a motivů – vzpomínky na předválečný život, samomluvu či zpovídání se němé tváři.
Román je vyprávěn v er formě, avšak vypravěč nás záměrně mystifikuje a my tak ztrácíme oporu a jistotu, kterou nám jinak jeho přítomnost dodává. Prolíná se zde totiž nejen realita románu s Mundstockovými vzpomínkami, ale i s jeho sny a představami. Realita je tedy dosti nejasná a setkáváme se i s několikerým nazíráním na jednu skutečnost. Například Mundstockova návštěva u Šternů. Hlavní hrdina tvrdí, že u nich byl včera, paní Šternová však trvá na tom, že je tomu již hodně dlouho.
Rozpolcený Mundstock
Nebo Mundstockův němý společník, který je nám představen jako slípka, nicméně při jeho pohřbu se dozvídáme, že jde o holuba. Čemu však máme věřit? Těchto několik úhlů pohledu a nejasná realita nám může připomínat například noetickou trilogii Karla Čapka. Plynutí času je v románu vyjádřeno pomocí židovských svátků a setkáváme se tu s třemi časovými rovinami – s minulostí, na kterou Mundstock vzpomíná, s přítomností, již prožívá a s budoucností, na níž se připravuje.
Lze se na hrůzy připravit?
Knihu můžeme rozdělit na dvě části, v nichž také nalézáme dvě identity Theodora Mundstocka. V té první se setkáváme s Mundstockem osamoceným, psychicky rozpolceným, uzavírajícím se sám do sebe a přestávajícím vnímat realitu. Atmosféra první části přesně odpovídá psychickému rozpoložení hlavního hrdiny – je temná a mlhavá. Často totiž není jasné, co se děje doopravdy a co jen v Mundstockových představách či vzpomínkách.
Druhá část knihy začíná ve chvíli, kdy pan Mundstock přijde na svou metodu, jak má vzdorovat zlu. V tu chvíli se vytrácí strach, Mon a psychická nevyrovnanost. Pana Mundstocka najednou provází úsměv, který kontrastuje s jinak temnou protektorátní dobou. To vše až do okamžiku jeho smrti, kdy se atmosféra i Mundstockovy myšlenky opět přiblíží první části.
Motivy a symboly
Pro Fukse je typické používání různých motivů a symbolů. Celým románem například prochází motiv Kolumbovy plachetnice – stínítka na Mundstockově lampě. Plachetnice je sice symbolem moře, svobody, ale její pohyb v kruhu může také znamenat nemožnost vymanit se z tíživé situace. Nalezneme zde také řadu biblických motivů. Chlapcovo jméno Šimon (v němž obsažené Mon zdaleka není náhodné), holub, který Mundstocka provází a jehož smrt jako by byla předzvěstí tragédie, Mundstockův pocit mesiášství či okolnost, že umírá v prachu a že den jeho smrti je pátek, stejně jako den smrti Ježíše Krista.
Kniha byla přeložena do mnoha jazyků a vyšla tak například ve Finsku, Francii, Itálii, Německu, Španělsku, Velké Británii a USA. Pana Theodora Mundstocka si ve svých téměř osmdesáti letech přečetl i Charles Chaplin a zabýval se možností román zfilmovat. Tento záměr však již nebyl zrealizován. Filmové verze se Fuksova kniha však dočkala v Maďarsku a Polsku. Byla inspirací také pro mnoho jevištních adaptací. Nejznámější a nejúspěšnější byla dramatizace Bruna Boeglina, která měla premiéru v roce 1992 ve Francii.
„Ale v tom, uprostřed ulice si uvědomí, proboha pozor! Vždyť jsem uprostřed ulice, vždyť jsem před cílem! Zde přece už nepočítat do desíti, zde počítat už jen do pěti! Metodu musím dodržet přesně, to by přece jinak byla bezcenná. A trhnuv sebou uprostřed jízdní dráhy, zarazí se, aby ještě jednou – za pět – podle nebeského plánu přehodil… Vtom slyší strašný hluk. Zahlédne, že se na něho řítí obrovské vojenské auto. Před očima se mu zatmí, jakási přeukrutná síla mu vyhodí kufr z ruky a tu pozná, že se dostal do nějaké strašlivé pasti… Bože, co se to stalo, vykřikne v jeho hlavě, co jsme to dělali, že jsme jen nacvičovali, vždyť jsme se snad opravdu nemohli na všechno připravit, vždyť to všechno asi byl nějaký můj omyl, vždyť já jsem se v tom asi velice zmýlil… vnímá, jako by padala jakási hvězda, k němu přirostlá dolů, dolů, bleskne mu hlavou, bože, jestlipak to ten chlapec vidí, jestlipak to pochopí, bože, aby ten ubohý… a v té chvíli hrůzou bezděčně vykřikne. Výkřik se mu vydere z úst, poslední výkřik, Mone, Mone…“
Fuks, Ladislav: Pan Theodor Mundstock
