Francois Villon bývá pokládán za prvního z prokletých básníků. Ve světle legendy, která provázela básníka od dob romantismu, se Villon jeví jako vyvrhel společnosti. Má tato legenda pravdivé jádro? A v čem spočívá síla jeho veršů, když dokázala přežít šest století?
O tomto francouzském básníkovi se zachovalo jen málo archivních pramenů. Většina jeho životních dat je vyvozována z básníkovy literární pozůstalosti. S určitostí víme, že se Francois de Montcorbier, známý také jako Francois des Loges a konečně také jako Francois Villon, narodil v Paříži. Rok jeho narození už tak jistý není, jedná se nejspíše o rok 1431. Jméno Villon převzal od svého opatrovníka, jímž byl Guillaum Villon, kaplan pařížského kostela Svatého Benedikta. Díky svému opatrovníkovi mohl Villon vystudovat svobodná umění na pařížské Sorbonně, kde se stal roku 1449 bakalářem a o tři roky později mistrem.
Ve stínu očka oprátky
Francois Villon se proslavil svým bohémským způsobem života. Stín šibenice ho provázel už od jeho studentských let. Ke své první kriminální aféře se připletl v roce 1455, kdy v šarvátce bodl jistého kněze, ten nakonec zranění podlehl. Villon po této krvavé události z Paříže utekl. O rok později je básník justicí omilostněn a může se proto do Paříže vrátit.
Villon však dlouho svědomí nezpytoval. Už roku 1456 se účastní krádeže 500 zlatých tolarů v Navarrské koleji. S nově nabytými penězi opět prchá z Paříže, tentokráte však na pět let. Tulácké cesty dovedly Villona až na dvůr Karla Orleánského, kde se zúčastnil básnické soutěže na počest narození panovníkovy dcery svou baladou Já u pramene jsem a žízní hynu:
Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
O jeho toulkách nejsou k dispozici žádné prameny. Pouze z jeho veršů se dá usoudit, že měl mnohdy hluboko do kapsy, musel se tedy živit všelijak. Z díla nazvaného Závěť vyplývá, že byl podomním obchodníkem i žebrákem. Faktem ale zůstává, že k činům, které byly v rozporu se zákonem, jej donutila bída. Neměl by se proto stupeň zločinnosti těchto činů příliš zvěličovat.
Jen krůček k šibenici
Nejblíže šibenici se Villon ocitl v roce 1463. V této době se připletl ke rvačce, při které byl zraněn biskupský notář. Tentokráte byl Villon odsouzen k trestu smrti oběšením. Při čekání na smrt napsal svůj pověstný epitaf. I tentokráte se však na Villona usmálo štěstí a na odvolání byl trest smrti zrušen. Kdy básník skutečně zemřel, není jisté, patrně někdy mezi lety 1463 – 1468.
Villon byl velkým bohémem a požitkářem, Zdroj: Petra Prokopová, Topzine.cz
Básníkův příběh procházel různými historickými i literárními proměnami. Za tu dobu se vytvořila legenda o Villonovi jako psanci štvaného pro zločiny policejními agenty a umírajícího na zasněžených pláních Francie. Tato legenda se udržuje stále – nyní už samozřejmě jen ve villonských románech.
Autor jedné knihy
Faktem zůstává, že Villon za sebou zanechal počtem sice skromné dílo o to více však převyšující významem. Básnický počin Francoise Villona se obvykle rozděluje na tři části: Odkaz čili Malá závěť, Závěť a Různé básně. Tyto tři díla jsou však navzájem vnitřně spojeny, takže se často o Villonovi mluví jako o autorovi „jediné knihy.“ Stranou tohoto triptychu stojí ještě Balady v žargonu.
Malou závěť napsal v roce 1456. Sbírku tvoří čtyřicet osmiverší. Villon zde ironizuje své milostné zklamání, odkazuje to, co nemá; vysmívá se soudobé společnosti. Jedná se o dílo Villonova „ztřeštěného mládí“. Závěť už je dílem básníkovy zralosti, dokončuje ji o pět let později.
Víno patřilo neodmyslitelně k bohémskému životu, Zdroj:sxc.hu
Sbírka obsahuje 2023 veršů. Její hlavní část tvoří Závěť, která je doplněna řadou balad, několika rondó (básnický útvar o 2 až 3 slokách, kde se první verš opakuje na konci poslední sloky) a dalšími básněmi. Nyní už třicetiletý básník se tu vyrovnává se životem i se světem. S úsměvem i nostalgií vzpomíná na své kumpány a příležitostné lásky, s výsměchem častuje ty, kteří mu ublížili, ironicky i rezignovaně uvažuje o smrti a umírání.
S úsměvem i nostalgií
Třetí část Villonova díla tvoří Různé básně. Daly by se rozdělit na dva oddíly: první tvoří básně, které tematicky bezprostředně souvisí se Závětí, druhý oddíl pak všechny ostatní verše. Jelikož však nelze určit přesnou hranici mezi těmito dvěma oddíly, ustálil se název Různé básně.
K bohémskému životu patří i dobré jídlo, Zdroj:sxc.hu
Balady v žargonu obsahují přibližně 200 veršů. Jak název napovídá, jsou psány žargonem (nespisovná, obvykle slangová mluva některých skupin společnosti) převážně zlodějským, jehož rozluštění dlouho trápilo literární vědce. Spíše než dokladem Villonovy příslušnosti k společenské periferii, jsou důkazem básníkova zájmu o různé podoby francouzského jazyka.
Díky brilantnímu překladu Otokara Fishera se Villonovo dílo stalo inspirací pro mnohé české umělce. Vítězslav Nezval se Villonem inspiroval ve své básnické knize Padesát dva hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936). Na divadelním poli pronikly Villonovy myšlenky do hry Voskovce a Wericha s názvem Balada z hadrů (1935), kde se pod záštitou středověkého básníka bojovalo proti zpátečnictví, sociální nespravedlnosti a planému veršotepectví. V roce 1957 napsala Jarmila Loukotková rozsáhlý román o tomto básníkovi s názvem Navzdory básník zpívá.
Jistě nemá cenu jmenovat všechny umělce, kteří se nechali Villonovým dílem inspirovat. Proč si však vybrali právě tohoto středověkého básníka? Jaký je skutečný význam tohoto autora? Villonova poezie formálně vyrůstá ze středověké tradice, je však nová niterným obsahem, v němž autor vyjádřil své pojetí světa. V jeho básních ožívá svět pařížských krčem, společnost nevěstek, ale Villon v něm dovede vyjádřit také uhlazený milostný cit. Je naplněn vírou i pochybovačností, bojí se smrti, dokáže se však se smrtí i vypořádat. Jeho verše jsou plné lehkosti, hravosti, rafinovanosti. Jeho poezie je úsměvná, výsměšná, ale i hluboce opravdová.
Zdroj: Já, Francois Villon, Praha: Paseka 2005.
